Almérion

List šestý:
Kontinent Almérion

List pátý:
Furamar Mnohotvářný

Nedlouho po Ahaurově soudu sešli se bohové znovu na Numbiramu, aby vyslechli Furamarova slova. Jen Khielen nepřišel – vzkázal otci po jednom ze svých tvorů, jež mu sloužili, že má příliš mnoho práce a raději se bude věnovat lidem v údolích, než aby vysedával na horských hřbetech. Furamar byl touto zprávou rozmrzen, nemohl však syna nutit. V jedné věci měl totiž Khielen pravdu – lidem se věnoval více než jiní bohové. Jenže právě tato oddanost dělala Furamarovi starost. Tak dlouho někteří bohové chodívali mezi lidmi, až lidé zapomínali, s kým mají čest, a často se stávalo, že se takový bůh musel snížit k trestům, jež lidem připomněly jeho původ. Zkrátka čím častěji bohové pobývali mezi lidmi, tím rychleji se z nich stávaly všední bytosti a tím rychleji se i z lidí ztrácela víra. A nejvíce mezi lidmi pobával Khielen. Furamar měl starost, aby jeho syn neztratil všechnu svoji moc, stejně tak jako lidé ztratí víru v něj jako v boha. Bál se, aby Khielen neklopýtl a nechtěl si moc dobýt zpět násilím. Bál se toho, nad čím Khielen bádá, a měl strach z Khielenovy moci pramenící z Umění. Ta moc, ač z ní byl Almérion zpola stvořen, nebyla dobrá a ti, kteří jí užívají příliš, stanou se nakonec sami jen jejími nástroji.

Tak smýšlel Furamar a mnoho bohů s tou myšlenkou souhlasilo. Proto je Furamar zavolal a proto se sešli na stolci Numbiramu, kde zasedli. A Furamar jim pověděl, nad čím v těch dnech přemýšlel:
„Naše síla je v lidech a jejich víře. Nebude-li víry v nás, nebude ani důvodu, proč bychom měli obývat tento svět.“
„To přec není možné!“ vykřikl Iawrin. „Kdo by pak řídil tahy ptáků? Kdo by poháněl vodu z kopců a honil se s mraky na obloze? Kdo?“
„Nikdo z nás. Lidé by si našli jinou sílu, v níž by věřili. Ale to by byl jen stín bohů, jakými jsme my. Byla by to síla pocházející z rozměrů mimo život a smrt.“
„A co by to znamenalo? Co by se stalo s Almérionem? A s námi?“ zeptala se Sepha.
Furamar chtěl odpovědět, ale místo něj promluvila Dehéa: „Vystoupí ze země… přijdou v tisících… jsou temní… nebezpečí pro syna… a oheň… navždy svítí, plane… dokud jen jediná naděje… pak zhasne… mrtev či králem.“
Pak bylo chvíli ticho a Dehéiny oči pohasly. Všichni věděli, že mezi ně přišla věštba. A ta se obvykle vyplní.
„Spojme se,“ promluvil do ticha Furamar. „Budeme silnější v jednotě – když lidé uvěří, že vše je dílem jediného boha, bude jejich víra pevnější. A bude pevnější i naše moc v tomto světě. Přestaňme chodit mezi lidi ve své podobě. Jednejme jako jeden a používejme tento plášť k oklamání lidí. Nechť je to první a také poslední klam, jehož se bohové vůči lidem dopustí. Neudělejme to a lidé budou klamáni svou vlastní přirozeností a strachem navždy.

Dlouze se rozmýšleli bohové nad tou Furamarovou věcí, pak z nich první Ahaur povstal a řekl:
„Pohleďte, bohové. Pohleďte sem, na mě. A povězte, koho zde vidíte? Jsem to já snad? Ano i ne. Ahaur zde před vámi stojí, toť pravda, ale duší já jsem Furamarem, jenž má mnoho tváří. A kdo to je zde po mé levici? Je to snad on, Furamar, jehož já jsem obrazem? Je to on, přec ale není! Jen Furamar před vámi tu stojí, oba zde jsme ale jedinou myslí a jednou silou. Ta síla je Furamarem a ten má mnoho tváří.“
Pak se Ahaur odmlčel a opět bylo ticho. Pak povstal Iawrin a řekl:
„Hle, i já jsem v mysli obrazem Furamarova světa, i já jsem jím, Furamarem Mnohotvářným.“
A pak vstala Sepha a po ní Dehéa a Denneh. Všichni se prohlásili Furamarem a poslední, kdo se k tomu jménu přidal, byl Furamar sám.

Tak vstala na Almérionu nová síla a svět tu změnu přijal se zachvěním, jež postřehl i Khielen ve své věži uprostřed Hor deště na jihozápadě a byl znepokojen. Vydal se ihned k otci na Numbiram a tam jej přivítala šestice bohů. Khielen byl překvapen – nic se zde nezměnilo a přece bylo vše jiné. Furamar jej přivítal s úsměvem na tváři a pokynul mu, aby usedl k jeho tabuli. Dlouho pak všichni rozmlouvali a ta hostina byla poslední událostí kdy byli všichni tehdejší almérionští bohové pohromadě a v míru. Pak Furamar prozradil Khielenovi, v čem spočívá ta proměna, kterou nelze vidět, přesto je ale prosycena každou částečkou jeho okolí. Khielen se zachmuřil, ale neřekl nic. Pak jej Furamar vyzval, aby předstoupil před ostatní bohy. Khielen se pomalu zvedl ze svého křesla a postoupil do středu síně. Stanul před Furamarem, ale do očí mu nepohlédl. Furamar jej vyzval, aby se k němu připojil. Khielen neodpověděl. Furamar se jej zeptal, proč zůstává mlčenliv, a v tom Khielen vzhlédl:
„Nebudu tvou součástí, Furamare!“ řekl a ukázal na ostatní bohy. „Nebudu tvým otrokem jako ti ubozí tvorové, které sis k sobě přitáhl!“
Všichni umlkli a hleděli na něj. Khielen se jen krátce zasmál a pak odešel dolů, na zem, a stal se Erionem Temným.

List čtvrtý:
Ahaurův soud

Rraold byl mocným kouzelníkem a Ahaur byl jeho dobrým žákem. V mnohém pak Rraolda předčil, ale navždy o něm mluvil jako o svém učiteli. Ahaur miloval Umění, celé dny bádal ve svých i Rraoldových zápisech a neustále objevoval nová, nepoznaná zákoutí magických sil. V této zálibě si rozuměl s Khielenem – často spolu dlouze hovořili o zatím nedosažených možnostech Umění a zapomínali na to, kým jsou. Furamar poznal, že Ahaur příliš rychle získává znalosti moci, jež mu nepříslušela. Jednou se s ním sešel a řekl mu:
„Dávej pozor, příteli, ať lidem nevezmeš všechnu jejich moc. Nezapomínej, že jsi bohem – nám nenáleží užívat Umění v té míře, jakou vidím u tebe. Ta moc patří lidem, naše pravá síla je v jejich srdcích.“
Ale Ahaur se zdál být tím napomenutím rozezlen:
„Nesnaž se mě zastrašit, Furamare! Vždyť i ty sám Umění ovládáš, jen nechceš, abych byl lepším než ty. To je pravý důvod tvého napomenutí.“
Tu Furamar viděl, že se dotkl citlivého místa. Řekl proto mírným hlasem:
„Nenech se zmást, Ahaure. To napomenutí nemá s mou závistí nic společného. Tys ale nedobře pochopil, co jsem mínil. Umění není tou silou, jíž bys měl užívat. Když všechnu vezmeš pro sebe, pro lidi nebude žádná. Pak se nám zle povede. Naše moc pramení z lidí a je to moc silnější než to tvé Umění. Jen ji najít a použít. Dej na má slova, nevěnuj se již dál tomu učení.“
Ahaur ale již nechtěl dál Furamara poslouchat a oba přátelé se rozešli ve zlém.

Ahaur dál bádal v nezměrných končinách Umění a spolu s Khielenem objevili mnoho neznámého a mnohdy zacházeli do končin, kam by se ani moudrý Rraold neodvážil. I Ahaur se zdráhal otevřít bránu věcem daleko přesahujícím rozměry světa živých, ale Khielen byl plný zvědavosti a nadšení a vždy dokázal Ahaura přesvědčit k dalším krokům. Sám pobídl Rraoldovy žáky, aby se na jejich průzkumech podíleli, a někteří tak skutečně učinili. Poznatků přibývalo a Khielen navrhl, aby bylo vše sepsáno – Rraoldovi žáci se té věci ujali, a tak se začala rodit kniha jménem Snald. Rraoldovi se ale nelíbilo, co dělají, a zakázal jim na knize pracovat. Žáci jeho zákazu uposlechli, avšak Khielen je neustále pobízel k další práci. Když pak Rraold odešel z říše živých a ztratil svoji pozemskou moc, na Khielenovo naléhání začali jeho žáci znovu knihu sepisovat.

Furamar viděl, kam se ubírají Khielenovy kroky, a viděl, že stále častěji se jeho a Ahaurovy pokusy vymykají kontrole. Z jejich sídla na jihozápadě Almérionu příliš často vycházeli podivní tvorové, kteří se zdržovali v temných průsmycích a při setkání s lidmi zabíjeli. Proto se Furamar rozhodl pro jistou věc. Předtím však k sobě povolal ostatní bohy, aby zasedali soudu, jenž měl očistit boha Ahaura.

Bohové se sešli na Numbiramu, jen Khielen zde nebyl. Furamar seděl na svém stolci, po jeho pravici Sepha a Dehéa, po levici Denneh a Iawrin. Ahaur stál před nimi a mnoho nemluvil. Věděl už dobře, že jej Khielen přemohl a on sám byl jen nástrojem, zdrojem moci k uskutečnění plánů jemu samotnému cizích a odporných. Věděl, že Furamar měl pravdu a že studium Umění mu přineslo jen bezesné noci a obavy z věcí, jež by na Almérion mohly proniknout. Věděl mnoho, a to jej tížilo. Pohlédl na Dehéu. Byla mu v té chvíli bližší než kdy jindy. I ona věděla – co přijde, co se stát musí a k čemu dojít nemůže. Ale to bylo jiné. Ona nezpůsobila nic z toho, čeho se dopustil on. Ona jen přihlížela, kdežto on konal. Jeho pohled spočinul na Sephině tváři. Zdála se mu mnohem nádhernější než dřív. Tak dlouho byl zavřený ve své věži. Chtěl odhodit vše, na čem doposud pracoval a být s ní. Jak byla bezstarostná – její den byl naplněn svěžestí větru a vůní květin, kdežto ten jeho jen odpornou ztuchlinou vycházející z trhlin času. Vzhlédl. Soud byl u konce. Nepadlo ani slovo, ale to nebylo potřeba. Ahaur se očistil. Pozvedl svoji číši a připil jim všem na zdraví. Furamar se sklonil pro svůj pohár a odpověděl Ahaurovi. Všichni učinili totéž. Ahaur byl ospravedlněn. Co víc, Ahaur byl znovu uznán jim rovným. Mohl s klidným srdcem nadále pobývat mezi svými milovanými lidmi, mohl dokonce využívat svého Umění a pomáhat jim tak ve všech nebezpečenstvích. Byl svobodný.

List třetí:
Volání Bohů

Furamar usedl na stolec, kterému se tehdy říkalo Numbiram a který byl postaven na nejvyšší hoře uprostřed Almérionu. Shlížel na svět, jenž stvořil a byl spokojen. Rraold ještě pobýval v lesích a učil své děti vlastní moudrosti, Furamar však přemýšlel nad celým dílem. Ze svého stolce mohl vidět až na samý kraj světa, kde se mohutné vody oceánu náhle propadaly v divoký nekonečný pád. Jeho zrak však nyní spočíval o mnoho mil blíže – v jižních lesích. Jakýsi neklid v něm probouzel ten hvozd, jenž se jako zelené moře rozléval po celém jihu. Když odvrátil zrak a pohlédl k východu, stejný pocit vkrádal se do jeho mysli. Jak tiché a klidné zdály se být ty kraje. Pohlédl k severu, na štíty velehor. I tam panoval ten podivný klid. Jedině ze západních plání ozývaly se hlasy Lidí, Elfů, Trpaslíků a Hobitů. Ale i ty byly tlumeny tajemným závojem ticha. Sám sebe se tázal: „Odkud se bere ta tísnivá samota, to ticho a klid?“ A pak si vzpomenul – to příroda spí! Není tu nikoho, kdo by létal s ptáky, kdo by kýval korunami stromů, na obloze nebylo oblaků, z kterých by tu a tam padal déšť, po lesích se nikdo nehonil za zvěří, i voda v řekách jakoby čekala, až ji někdo pobídne v tok. Bohové. Ti tady scházejí.

Furamar vstal a sestoupil s hor. Rozhodnut přivést na Almérion některé z thorixských bohů, vydal se do jižních lesů, kde poprvé stanuli s Rraoldem na této zemi. Tam usedl pod mladý Iruan, který zde zasadil, a ve své mysli povolával k sobě staré bohy Thorixu. Ahaura a Sephu, Denneha, Ttiwua a Khielena, Iawrina, Niome a Dehéu. Osm bohů, kteří byli jeho přáteli. Ne všichni odpověděli, ne všichni přišli hned. Museli najít cestu, kterou se dát. Ale nakonec přišli všichni.

Ahaur byl prvním. Přišel na Almérion nedlouho poté, co jej Furamar povolal. Byl Furamarovým věrným přítelem a po jeho odchodu z Thorixu pro něj truchlil – Furamar byl totiž pokládán za mrtvého. Stejným dílem byl pak šťasten, když se s Furamarem znovu shledal a mohl s ním pobývat v jeho nové domovině. Spřátelil se s Rraoldem a s radostí sledoval, jak se malí lidé učí všemu, co jim jejich Stvořitel ukáže. Sám na sebe vzal potom roli žáka i učitele a pomáhal v mnohém Rraoldovi i Furamarovi. Nejvíce jej však zaujalo Umění kouzel, kterým na Thorixu nikdo již nevládl od doby, kdy Furamar odešel. O mnoho Věků později vynikal v Umění tak, že i sám Furamar podivoval se nad jeho talentem.

Ahaura v té době trápila jen jediná věc. Miloval Sephu, ta ale stále nepřicházela. Chodíval často za Furamarem a ptával se ho, kdy přijdou ostatní bohové. Furamar nemohl příteli odpovědět, protože ani on sám si nebyl jist, kdy se některému z nich podaří nalézt cestu na Ésmaëll. Jednoho dne ale Furamar seděl na svém stolci Numbiramu a tu viděl od jihu blížit se hejno vran. Zamračil se, neboť do té doby se na obloze žádný z ptáků neukázal. Když se hejno přiblížilo, spatřil mezi ptáky ženu. Byla to Sepha, nejkrásnější bohyně, jež milovala rostliny a zvěř i ptáky. Přišla, protože ji Furamar zavolal a protože ona milovala Ahaura. Dlouho ale odchod odkládala, aby s sebou mohla vzít mnoho z těch nádherných květin a rozličných zvířat všech velikostí. Pak přišla sem, na Almérion. Furamar hned zavolal Ahaura, aby se setkal se Sephou a odložil svůj stesk. Od jejího příchodu už nebylo v lesích ani v pláních tak tísnivé ticho jako dřív a Furamar chodil spokojeně po světě.

Iawrin byl třetím a přišel stejnou cestou jako Sepha. Iawrin měl rád města. Přišel do Towerodu, prvního města Almérionu, později ale odešel do Daliemonu, kde zůstal. Měl rád lidi a miloval jejich zručnost. Obdivoval jejich výtvory – vysoké věže, bytelné zdi, dlážděné silnice. Miloval Daliemon a když se spojil s Furamarem, stal se jeho patronem. Pomohl daliemonským ubránit město proti múdarinům, pomohl udržet město neporušené při Rozpadu. Stal se duchem města.

Dlouho pak nikdo nepřišel a Furamar začal mít starost. Sepha k němu přišla a řekla mu, že se může vrátit a pomoci dalším nalézt cestu. Ahaurovi se ta slova nelíbila, ale Sepha se nechtěla vzdát. Nakonec Furamar souhlasil a Sepha odešla. Na dlouhou dobu pak nastalo opět to tísnivé ticho, jaké vládlo Almérionu před jejím příchodem. Byla to smutná doba. Sepha však našla jinou cestu. Byla kratší a lehčí, ale byla nebezpečná. Vedla Smrtí. Sepha jí procházela a byl tu nespočet stínů. Všechni se dívali a mohli na ní nechat mrtvolné oči – přinášela živoucí světlo. Šeptali a ukazovali na ni. Nelíbilo se jí to, ale přesto šla dál. Šla rychle, ale ladně, aby jim neposkytla nejmenší záminku, aby si mysleli, že chce utéci. Prošla dveřmi a uviděla slunce. Konečně. Dveře se za ní zavřely. Nebylo zde již žádných nenechavých pohledů, nebylo zde nic. Jen dlouhé schody dolů z hor a bílé světlo slunce. Vítr jí ovíval tvář. Byla volná a chtělo se jí letět. Letěla, pod sebou měla pustiny Thorixu. Tam zahlédla Denneha, lovce. Proměnila se v bílou laň a přišla k němu blíž, aby ji spatřil. Stalo se a nějakou dobu na sebe jen hleděli. Pak Denneh vykročil a laň se dala na útěk. Běžel za ní, jak nejrychleji mohl, nemohl ji ale dostihnout a nakonec se mu ztratila. A pak ji spatřil. Stála tam a dívala se, ne však na něj. Stála a dívala se dopředu, ve směru, jakým přiběhli. Chtěl vědět, co ji tak zaujalo, a pak to spatřil. Z bílé záře vystoupil člověk, žena oděná v bílé tóze, na čele měla čirý křišťál. Laň přišla blíž a pak do ní vstoupila. Laň se stala její součástí a ona se stala součástí laně. Byly jedno, ale v podobě ženy – Sephy. Poznal ji až teď. Společně nalezli cestu a odešli na Almérion. Tak přišel čtvrtý bůh, lovec, a s jeho příchodem ožily ztemnělé hvozdy, všeliká zvěř se honila lesy, aby unikla Dennehovu luku.

Pátým bohem se stal Khielen, Furamarův syn. Byl nadšený novým světem a ihned si zamiloval lidi. Podněcoval v nich touhu po bádání, po poznání věcí přesahujících Ahaurovy znalosti Umění, chtěl, aby poznali tajemství řemesel a naučili se používat svou fantazii jako klíč k novým vynálezům. Jeho přičiněním začali po Rraoldově smrti jeho žáci sepisovat knihu kouzel Snald a jeho byl i nápad ukrýt ji po Rozpadu ve zdech kláštera v Kalmale. Tak dlouho chodil mezi lidmi, až mnozí zapomněli, kým Khielen doopravdy je, a to vedlo k prvním svárům mezi bohy.

Dehéu, věštkyni, přivedl Khielen. Věděla, že pro ni přijde. Věděla, že zaklepe čtyřikrát, a věděla, že bude mít šedý kabát. Bylo to tak. Když přišel, nemusel nic říkat. Věděl, že ona už všechna jeho slova zná. Jen jí pokynul na pozdrav a ona se zvedla, aby s ním odešla. Věděla, že to přijde, a nechtěla to měnit. Mohla, ale nechtěla. Skutečně si přála s ním odejít. A tak se i stalo. Khielen uspíšil Dehéin příchod, aby přinesl svým milovaným lidem patrona poznání většího, než jim dokázal přinést on sám. Proto, stejně jako před ním Sepha, prošel Smrtí, aby se dostal zpět na Thorix. Něco ale v říši stínů zažil. Něco, o čem nikdy nemluvil, pokřivilo jeho duši a umlčelo jeho smích. Nadále učil lidi všemu, co znal, neustále u nich podněcoval nové nápady, ale duchem byl jinde – přemýšlel nad něčím, o čem nikomu nepověděl.

Později, za dob svárů, přišel Furamarovi na pomoc Ttiwu. Dlouho se zdržoval na Thorixu, kde jej bylo potřeba více než v mírumilovném Furamarově světě, a nespěchal s odchodem. Pak, když jej Furamar povolal podruhé, přišel. Opustil Thorix a jeho nekonečné války, aby pomohl svému příteli v boji úplně jiném. Furamar jej přivedl, aby v něm našel oporu při boji proti Khielenovi. A s ním přišla Niome, aby ochránila lidi podléhající Khielenovým temným nemocem. Tak přišli nakonec všichni. Někteří v míru a z radosti, jiní v době zlé a z nutnosti.

List druhý:
Píseň o Al Mérionu

List první:
O Furamarově příchodu

Furamar kráčel devět dní a po stejnou dobu nepromluvil jediného slova. První den slýchával ještě z dáli hlasy žen a dětí ve vesnicích, druhý den zaslechl tu a tam z lesů hovor mužů na lovu, třetího dne vystoupil do hor a jeho společníky byli jen ptáci. Čtvrtý den prošel průsmykem a v uších mu hučel vítr. Pátý den sešel do údolí a pod jeho kroky bublala horská bystřina. Šestého dne jen jeho kročeje v kamení rušily ticho kolem, sedmý den přišel na poušť a od té chvíle slyšel jen svůj dech na sluneční výhni. Celý osmý den šel pouští a devátého dne se zastavil.

Na tom místě bylo Ticho, které hledal. Studnice Ticha, ve které se ukrývají všechny zvuky hvězd, stačilo jen naslouchat. A Furamar naslouchal svým srdcem. Mohl slyšet všechny zvuky, které si přál. Furamarova mysl byla zbystřena a pozorně naslouchala každé z nekončícího proudu melodií. Furamar si mohl vybrat kterýkoli z těch nápěvů, on ale hledal ten jeden, který slýchával, když snil. Čistý, podobný vodě skákající v bystrém toku po kamení, nápěv svěží jako horský vítr. Přicházel z veliké dálky a nejprve byl velmi slabý, ale když si jej Furamar vybral, postupně zesílil a nabýval na dalších tónech.

Furamar byl s tím nápěvem spokojen, byla to hudba hvězdy, o které snil a kterou hledal. Na jeho tváři ale přesto byla chmura, ke svému záměru potřeboval ještě člověka, syna dvojího rodu. Takového, který ovládne Umění a spoji moc svou se silou Furamarovou. A tak šel Furamar nazpět pouští a zas přešel hory a lesem scházel do údolí. Devět Věků hledal člověka, syna dvojího rodu, až se narodil Rraold, poslední a první syn Elmad z Elfů a Rraoda z Lidí. Furamar uslyšel jeho melodii mezi jinými – byla jasná oplývala vysokými čistými tóny elfských fléten, kterým přihrávaly hluboké melodie rohů lidí. A Furamar v tu chvíli věděl, že Rraold je tím člověkem, se kterým stvoří nový svět.