Ahaurův soud

Rraold byl mocným kouzelníkem a Ahaur byl jeho dobrým žákem. V mnohém pak Rraolda předčil, ale vždy o něm mluvil jako o svém učiteli. Ahaur miloval Umění, celé dny bádal ve svých i Rraoldových zápisech a neustále objevoval nová, nepoznaná zákoutí magických sil. V této zálibě si rozuměl s Khiellënem – často spolu dlouze hovořili o zatím nedosažených možnostech Umění a zapomínali na to, kým jsou. Furamar poznal, že Ahaur příliš rychle získává znalosti moci, jež mu nepříslušela. Jednou se s ním sešel a řekl mu:

„Dej pozor, příteli, ať lidem nevezmeš všechnu jejich moc. Nezapomínej, že jsi bohem – nám nenáleží užívat Umění v té míře, jakou vidím u tebe. Ta moc patří lidem, naše pravá síla je v jejich srdcích.“

Ale Ahaur se zdál být tím napomenutím rozezlen:

„Nesnaž se mě zastrašit, Furamare! Vždyť i ty sám Umění ovládáš, jen nechceš, abych byl lepším než ty. To je pravý důvod tvého napomenutí.“

Tu Furamar viděl, že se dotkl citlivého místa. Řekl proto mírným hlasem:

„Nenech se zmást, Ahaure. To napomenutí nemá s mou závistí nic společného. Tys ale nedobře pochopil, co jsem mínil. Umění není tou silou, jíž bys měl užívat. Když všechnu vezmeš pro sebe, pro lidi nebude žádná. Pak se nám zle povede. Naše moc pramení z lidí a je to moc silnější než to tvé Umění. Jen ji musíš najít a použít. Dej na má slova, nevěnuj se již dál tomu učení.“

Ahaur ale již nechtěl dál Furamara poslouchat a oba přátelé se rozešli ve zlém.

Ahaur dál bádal v nezměrných končinách Umění a spolu s Khiellënem objevili mnoho neznámého a mnohdy zacházeli do míst, kam by se ani moudrý Rraold neodvážil. I Ahaur se zdráhal otevřít bránu věcem daleko přesahujícím rozměry světa živých, ale Khiellën byl plný zvědavosti a nadšení a vždy dokázal Ahaura přesvědčit k dalším krokům. Sám pobídl Rraoldovy žáky, aby se na jejich průzkumech podíleli, a někteří tak skutečně učinili. Poznatků přibývalo a Khiellën navrhl, aby bylo vše sepsáno – Rraoldovi žáci se té věci ujali, a tak se začala rodit kniha jménem Snald. Rraoldovi se ale nelíbilo, co dělají, a zakázal jim na knize pracovat. Žáci jeho zákazu uposlechli, avšak Khiellën je neustále pobízel k další práci. Když pak Rraold odešel z říše živých a ztratil svoji pozemskou moc, na Khiellënovo naléhání začali jeho žáci znovu knihu kouzel sepisovat.

Furamar viděl, kam se ubírají Khiellënovy kroky, a viděl, že stále častěji se jeho a Ahaurovy pokusy vymykají kontrole. Z jejich sídla na jihozápadě Almérionu příliš často vycházeli podivní tvorové, kteří se zdržovali v temných průsmycích a při setkání s lidmi nemilosrdně zabíjeli. Proto se Furamar rozhodl pro jistou věc. Předtím však k sobě povolal ostatní bohy, aby zasedali soudu, jenž měl očistit boha Ahaura.

Bohové se sešli na Numbiramu, jen Khiellën zde nebyl. Furamar seděl na svém stolci, po jeho pravici Sepha a Dehéa, po levici Denneh a Iawrin. Ahaur stál před nimi a mnoho nemluvil. Věděl už dobře, že jej Khiellën přemohl a on sám byl jen nástrojem, zdrojem moci k uskutečnění plánů jemu samotnému cizích a odporných. Věděl, že Furamar měl pravdu a že studium Umění mu přineslo jen bezesné noci a obavy z věcí, jež by na Almérion mohly proniknout a navždy jej pokřivit. Věděl mnoho, a to jej tížilo. Pohlédl na Dehéu. Byla mu v té chvíli bližší než kdy jindy. I ona věděla – co přijde, co se stát musí a k čemu dojít nemůže. Ale to bylo jiné. Ona nezpůsobila nic z toho, čeho se dopustil on. Ona jen přihlížela, kdežto on konal. Jeho pohled spočinul na Sephině tváři. Zdála se mu mnohem nádhernější než dřív. Tak dlouho byl zavřený ve své věži. Chtěl odhodit vše, na čem doposud pracoval a být s ní. Jak byla bezstarostná – její den byl naplněn svěžestí větru a vůní květin, kdežto ten jeho jen odpornou zatuchlinou vycházející z trhlin času. Vzhlédl. Soud byl u konce. Nepadlo ani slovo, ani ho nebylo potřeba. Ahaur sám se očistil. Pozvedl svoji číši a připil jim všem na zdraví. Furamar se sklonil pro svůj pohár a odpověděl Ahaurovi. Všichni učinili totéž. Ahaur byl ospravedlněn. Co víc, Ahaur byl znovu uznán jim rovným. Mohl s klidným srdcem nadále pobývat mezi svými milovanými lidmi, mohl dokonce využívat svého Umění a pomáhat jim tak ve všech nebezpečenstvích. Byl svobodný.