Gurum a Ëalla

Povím vám příběh o lásce, zoufalství a veliké křivdě. To vyprávění je velmi staré a mnozí již zapomněli, jak tomu bylo doopravdy. Tak pozorně poslouchejte, protože celé se to seběhlo právě takto.

V lesích Trojříčí žila dívka z rodu temných elfů. Tyto elfky se vždy honosily čarovnou krásou uhlově černých vlasů a hlubokých očí. Mnoho hochů se v nich utopilo, a tak vás jistě nepřekvapí, že i do dívky z našeho příběhu se zahleděl mladík, jenž se do lesů zatoulal až z daleké Dunurie. Ona byla Ëalla a on zase Gurum. Ale vezměme to od začátku.

Vraťme se do posledních věků vlády dunurského krále Bolla. Ten byl známý svými dalekými cestami, na nichž jej doprovázela početná společnost. Jedna z jeho cest vedla na sever říše, do darganských hvozdů, a na této cestě jej mezi mnohými doprovázel mladý čaroděj Gurum. Královi sloužící právě rozbíjeli tábor na břehu Onorinoru a Gurum se v doprovodu svého mentora Ostoje vydal do lesů nasbírat čarovné býlí pro ochranná kouzla na noc. Ostoj byl však již v letech a chůze lesem mu nesvědčila.

„Pomoz mi, chlapče,“ prosil mladého Guruma co chvíli, zdolávaje tu padlý strom, tu zase keře ostružiníku. V jednu chvíli však Ostoj zasténal a Gurum, otočiv se na svého učitele, spatřil, jak starcova noha vězí až po koleno mezi dvěma kameny.

„Vydrž, pane,“ mávl rukou a v náporu větru, který tím pohybem vyvolal, se oba balvany odvalily do stran a uvolnily čarodějovu nohu. Gurum k němu poklekl a prohlédl si jeho zranění.

„Asi je to zlomené,“ usoudil Ostoj, „to není dobré.“

„Zkusím to nějak zpevnit,“ řekl Gurum a začal se poohlížet po nějaké dlaze. Za chvíli se již Ostoj pokoušel postavit na neuměle zpevněné noze, ale první pokusy o chůzi ukázaly, že se do tábora jen tak nedostane.

„Mohl bys využít větru,“ navrhoval Gurum.

„To nepůjde,“ vrtěl hlavou Ostoj, „bolest v noze je příliš silná, nemohu se na kouzla soustředit.“

„Ani já tě nemohu nést,“ dumal Gurum. „Ani kouzly, ani na zádech. Pro to první bych musel zůstat zde na místě a pro to druhé je les příliš neprostupný.“

„Tak to vidíš, hochu,“ zasmál se Ostoj, „dva mocní čarodějové a neporadí si s takovou hloupostí, jakou je zlomená noha.“

Gurum se ale nesmál, viděl svízelnost situace, do níž se dostali. Zanedlouho měla přijít tma a s ní i tvorové, o kterých slýchali v nespočetných příbězích. Noční lovci, hrůzy žijící v lesní tmě, rdousivé mlhy a všemožní ďáblové, ale také obyčejní vlci či medvědi.

„Ochráníme tohle místo kouzly a zítra dojdu pro pomoc,“ navrhl Gurum a začal se zaříkáním. Ostoj se usadil v mechu a opřel záda o jeden z balvanů, který mu předtím způsobil neblahé zranění. Gurum se s Ostojem podělil o tu trochu jídla, kterou s sebou pro všechny případy vzal, a rozdělal malý oheň. Tak přečkali noc.

Ráno se mladý čaroděj sebral a zanechav svého mentora uprostřed stinného hvozdu, vydal se zpět do královského ležení. Jenže cesta nebyla tak zřejmá, jak si původně myslel. Přece jen v lesích to byl právě Ostoj, kdo obvykle určoval směr a dokázal vždy bezchybně dojít po vlastních stopách zpět. Gurum tak zdatný nebyl a spíše hádal, kudy se dát.

Když slunce vystoupalo vysoko a Gurum stále nebyl s to nalézt králův tábor, začal se ho zmocňovat strach. Konečně došel k řece, ale ta se ani vzdáleně nepodobala Onorinoru. Tahle měla vodu černou jako stín lesa, v němž Gurum bloudil. Gurum zdrceně klesl do trávy na říčním břehu a bědoval, že zanechal svého dobrého mentora napospas divokému hvozdu.

Pak k němu ale dolehl hlas. Proplétal se bublavou řečí tekoucí vody a poskakoval po vlnkách černé řeky. Gurum se lépe zaposlouchal a rozeznal, že je to dívčí zpěv. Vydal se po břehu za oním hlasem a ten s každým jeho krokem sílil a vynikal nad řečí lesa. Gurum vešel do slunné zátoky a na malém mole spatřil dívku, kterak máchá bílé prádlo v černočerné vodě. Sama byla oděna v bělostných šatech, jež se v poledním slunci třpytily jako hvězda nad temnou vodní hladinou. Dívčiny vlasy byly stejné barvy jako řeka sama, avšak její ruce a tvář měly barvu alabastru. Gurum stál na protějším břehu a v údivu hleděl na dívku. Poznal, že patří k temným elfům, kteří obývali hvozdy Trojříčí. Zavolal na ni a zamával na pozdrav. Dívka zvedla oči od své práce a usmála se na mladíka.

„Odkud přicházíš?“ zavolala na něj přes řeku společným jazykem. Gurum byl ale stále ohromen tím zjevením a nebyl schopen kloudně odpovědět. Proto jen rozpačitě ukázal rukou po proudu.

„Ztratil ses?“ zeptala se znovu starostlivě dívka, když viděla, v jakém stavu Gurum byl. Noc strávená v lese na kamení a nutnost hlídat oheň namísto dobrého spánku se totiž na Gurumovi podepsala.

„Ano, skutečně nevím, kde jsem,“ vzpamatoval se konečně Gurum a až teď si vzpomněl, jak se sem dostal a co se událo za poslední den. „A také hledám pomoc pro svého přítele, je zraněný uprostřed lesů.“

„Tak pojď za mnou, mohu pro něj poslat své bratry,“ navrhla dívka a ukázala Gurumovi, kde byla řeka mělká a on ji mohl snadno přejít. Dala mu pak najíst lesních plodů, které předtím sama nasbírala, a zavedla jej do stromového domu, ve kterém žila se svojí rodinou. Dívka pak promluvila se dvěma elfy a ti se kvapným krokem vydali do lesů pro starého Ostoje.

„Jak jej naleznou?“ zajímal se Gurum. „Vždyť ani já bych nevěděl, kudy dojdu na místo, kde jsme přečkali noc.“

„Neboj se,“ usmála se dívka, „mí bratři jej dokáží najít. Bude o něj postaráno.“

„Och, jsem ti nesmírně zavázán,“ poklonil se Gurum dívce, ale ta jej vzala za ruce a líbezně se na něj usmála.

„Nejsi mi zavázán ničím. Pomoc bližnímu je náš zákon a mrav.“

„Kéž by tomu tak bylo i u nás,“ pokýval Gurum smutně hlavou.

A pak vyprávěl dívce o tom, jaké způsoby panovaly u královského dvora, kde si nikdo nemohl být jist jak svou pozicí, tak ani životem. Vyprávěl o tom, že král Boll byl sice dobrosrdečným vládcem, ale kolem dunurského trůnu se vždy ochomýtala všelijaká sebranka hodnostářů lačnících jen po moci a majetku.

Navečer dívčini bratři přinesli na nosítkách zraněného Ostoje. Starý čaroděj se na Guruma smál již z dálky a smál se i později Gurumově vyprávění o tom, jak zabloudil v lesích a zachránila jej až elfská dívka. Noc strávili v jejím domě a dívka se svými bratry je další den doprovodila až na velkou cestu, po které putoval král Boll se svou společností.

„Ještě jednou díky za tvou pomoc,“ loučil se Gurum s dívkou. Ta jej však namísto slov políbila na tvář. Guruma to vyvedlo z míry – dívka se mu totiž velmi líbila, ale neodvažoval se do této chvíle cokoliv naznačit. Když se s ním teď ale takto loučila, vykoktal jen:

„Mo… mohu tě znovu navštívit?“

„Když dokážeš najít cestu,“ usmála se na něj a zamávala na pozdrav.

Gurum za ní ještě chvíli hleděl s otevřenou pusou a pak ještě zavolal:

„Počkej, neznám tvé jméno!“

„Ëalla!“ otočila se na něj se smíchem elfka a pak již zmizela mezi stromy za svými bratry. A tak se poprvé potkal Gurum s Ëallou a toto byl den, kdy se zrodila jejich velká láska.

Gurum pak opustil královu společnost i starého Ostoje a vypravil se znovu podél černé řeky do hlubokých lesů, až ke známé zátoce. Odtud již pěšinou došel až k Ëalle. Od té doby žil Gurum mezi elfy a poznával jejich způsoby. Ëalla mu ukázala všechny cestičky a naučila jej, jak se v lese orientovat. Chodívali spolu i k velkému Jezeru tří řek a někdy se plavili po jeho hladině. Uprostřed jezera bývala často mlha, jen někdy mohli v těch místech zahlédnout malý skalnatý ostrůvek.

„Co je to za ostrov?“ zeptal se jednou Gurum.

„To není dobré místo,“ varovala jej s bázní v očích Ëalla. „Říká se, že je obýváno démony a běsy. My tam raději nechodíme.“

Jako v odpověď na její slova se ostrůvek znovu zahalil mlhou a Gurum se pak na něj již neptal.

To léto byli oba nejšťastnější ve svém životě a o zimním slunovratu spojili své osudy sňatkem. Gurum se za ten rok naučil mnohému od elfských stavitelů a s dopomocí těchto nových přátel dokázal postavit stromový příbytek, kde mohli s Ëallou skromně, ale pohodlně žít. Gurum se pak ve stavitelském řemeslu dále zdokonaloval a zanedlouho se sám stal v tomto oboru mistrem. Jednoho dne se dal do práce na větším domě a když se ho elfové ptali, pro koho jej staví, odpovídal jim s úsměvem:

„Přece pro mou milovanou Ëallu, pro sebe a naše dítě, až přijde na svět.“

„Víš ale přece, Gurume, že elfové a lidé společné děti nemívají?“ slýchal pokaždé.

„Vím to, vím,“ nenechával se rozhodit Gurum, „ale naše láska je veliká a uvidíte, že Ëalla povije dítě. Bude stejně krásné a veselé jako ona, však počkejte.“

A tak čekali. Nový dům byl již hotový, ale dítě stále nepřicházelo. Ëalla, jež do jejich manželství touhu po dítěti přinesla, propadala čím dál tím více v beznaděj. A Gurum s těžkým srdcem sledoval, jak jeho milá den ode dne chřadne. Již nebyla tou veselou dívkou, kterou kdysi zahlédl na břehu černé řeky, již nezářila úsměvem, ale uzavírala sebe samu v tísnivé cele smutku.

„Ëallo, hvězdičko,“ oslovil ji Gurum dle svého zvyku, „zahoď ten smutek. Co nám není dáno, to nás přece nesmí utrápit.“

Ëalla sice smutně přikývla, ale výraz v její tváři se nezměnil.

„Přáli jsme si dítě, ale vždyť sama dobře víš, jak je to mezi lidmi a elfy. Není to naše chyba, že nám Niomhe nepřeje.“

„Mám starost, že naše láska není dost silná, abychom toho byli hodni,“ odpověděla konečně Ëalla a z očí jí vyhrkly slzy.

„To neříkej. Miluji tě nade vše,“ opáčil Gurum.

„A já tebe,“ přikývla Ëalla, políbila Guruma na tvář a krátce se na něj usmála. Gurum však z jejích slov cítil nejistotu.

Jednoho večera ulehla Ëalla do lože a nazítří již nenašla sílu, aby z něj vstala. Gurum dostal strach, že svoji hvězdičku ztratí. Ptal se starších elfů, jak by mohl své dívce pomoct, ale nikdo pro něj radu neměl. A jejich ženy zas říkaly, že jediným lékem na dívčin bol by bylo dítě, to jim ale přáno nebylo. Gurum jako vždy, když jej něco trápilo, usedl na břeh černé řeky v jejich zátoce a přemýšlel.

Proseděl tak celý den a když se slunce sklonilo k západu, vzal si loď a vyrazil na Jezero tří řek. Plul přímo na mlžný ostrov. Cesta to ale nebyla snadná – vítr, který mu odjakživa dobře sloužil, nyní jakoby se snažil zabránit Gurumovi v jeho záměru. Jeho odhodlání však bylo silné a přes nepřízeň počasí se blížil k ostrovu. Bičován provazci deště a zmítán poryvy větru zakotvil u skaliska a vystoupil na břeh. Vylezl po skalnatých stupních až na vrcholek černého ostrůvku a zvolal do zuřící bouře:

„Běsové, žádám vás o pomoc!“

Vichr se stočil a vířil kolem něj ve zběsilém tanci. Vyděšený Gurum pozoroval, jak se za stěnou větrného víru něco hýbe. Něco černějšího než temná oblaka bouře, v jejímž středu se nacházel. Tu a tam z vířícího vzduchu vystřelil šlahoun této temnoty a natáhl se po Gurumovi. Nejprve se čaroději dařilo uhýbat, ale v jednu chvíli těchto šlahounů bylo tolik, že se již bránit nemohl. Omotaly mu ruce i nohy a ovíjely se mu kolem trupu. Napjaly se jako pevná lana a vyzdvihly jej do vzduchu. Pak Gurum spatřil tváře – míhaly se mu před očima za stěnou víru a proplétaly se mezi sebou jako třející se ryby. Nebyly zřetelné, jen černé šmouhy za mlhavou zástěnou kolotajícího vzduchu.

„Čeho si od nás žádáš, člověče?“ promluvily jednohlasým šepotem, jenž se zpola ztrácel ve skučení větru.

„Přeji si, aby má žena Ëalla povila dítě. Jen tak se jí vrátí do života radost,“ vyhrkl Gurum, rván černými šlahouny.

„A co za naši pomoc nabízíš?“ zaševelily tváře.

„Dám vám, co budete chtít. Cokoliv.“

„Dáš nám tedy den svého života,“ navrhly hlasy.

„Rád jej obětuji,“ přikývl Gurum. Pak tváře zmizely, ale temné provazce dále poutaly Gurumovo tělo a držely jej tak po zbytek noci a celý další den. Byla to bolestivá platba za pomoc větrných běsů, šlahouny rvaly Gurumovo tělo do všech stran a zmítaly jím uprostřed rotující bouře. Navečer Gurum vysílením omdlel a když přišel k sobě, ležel na skalnatém pahorku uprostřed klidné hladiny jezera a nad ním zářily hvězdy.

„Hvězdičko, …“ hlesl a s námahou se postavil na nohy. Došel k lodi, odvázal ji od břehu a z posledních sil do ní ulehl. Zvedl se lehký vánek a kolébavě jej zanesl až do ústí černé řeky. Tam loď najela na pozvolný břeh a Gurum tvrdě usnul.

Ráno jej probudily paprsky slunce. Již odpočatý znovu vyplul a když dorazil do svého domu, přivítala jej sama Ëalla. Do tváře se jí vrátil smích a ona znovu zářila jako denice.

„Muži, mám radostné zprávy,“ pozdravila jej a políbila na uvítanou. Gurum na ni hleděl se stejným údivem jako tehdy poprvé v zátoce. Ëalla však nedbala jeho rozpačitého výrazu a s úsměvem mu vyložila, co měla na srdci.

„Minulou noc jsem měla zvláštní sen. Unášel mě vlahý vítr a já v něm plavala jako ve vodě. Jeho vířivé proudy mě jako neviditelné ruce laskaly a hladily ve vlasech a když bylo nad ránem, uložily mě zpět do mého lože.“

„To byl vskutku podivný sen,“ přitakal rozpačitě Gurum, protože pochopil, co se událo.

„Ale to největší překvapení mě čekalo až po probuzení,“ pokračovala Ëalla. „To ráno jsem zjistila, že čekám dítě! Nakonec se na nás přece jen usmálo štěstí, manželi!“

„To je… skvělá zpráva,“ vykoktal Gurum a nuceně se usmál. Jeho srdce se ale radovalo jen zpola. Ta druhá polovina se děsila toho, co přijde, až Ëalla dítě donosí. Bude vůbec jeho, nebo to bude zplozenec běsů, jimž se zaprodal?

Přešlo léto i zima a dítě se chystalo na svět. Gurumova tíseň rostla každým dnem. Nakonec to nevydržel a raději vyrazil pracovat do lesů, než aby vyčkával ve svém domě. Po třech dnech jej vyhledali Ëallini bratři, Ellas a Ellor. Již z daleka viděl jejich ustarané tváře a poznal, kolik uhodilo.

„Gurume, neseme ti nedobrou zprávu,“ pravil Ellas a pokynul Gurumovi, aby se s nimi posadil na čerstvě poražený kmen.

„Je Ëalla v pořádku?“ strachoval se Gurum.

„Ano, Ëalla je… zdráva,“ přikývl Ellas.

„A dítě?“ vyptával se Gurum.

„Ëalla dítě porodila a oba jsou zdrávi. To dítě je ale…“ Ellas pohlédl na Ellora a bylo vidět, že se ani jednomu do vysvětlování příliš nechce.

„To dítě je nejspíš prokleté,“ dokončil za bratra Ellor. „Nevypadá jako člověk a nevypadá ani jako elf. Vlastně je celé pokřivené.“

V Gurumovi by se krve nedořezal.

„Měl bys jít raději s námi,“ navrhl Ellas a Gurum šel. Musel se čelem postavit tomu, co způsobil.

Ëallu zastihl v jejich domě, zcela vyčerpanou a spící. Gurum ji nechal odpočívat a zeptal se porodní báby, kde je dítě. Stará elfka na něj zahlížela nevraživě, ale přesto jej zavedla do vedlejší místnosti, kde stála kolébka. Gurum do ní opatrně nahlédl a ihned v úleku ucukl. V kolébce ležel netvor. Scvrklé tělo s příliš dlouhými končetinami zakončenými protáhlými prsty. Obličej jakoby kryla maska s malýma krtčíma očima a ústy bez rtů. Kůže toho tvora byla suchá a vrásčitá jako u starce, celé tělo pak bylo ohnuto do oblouku. Dítě spalo, ale vydávalo nezdravě chrčivé zvuky. Gurum se od kolébky odvrátil právě ve chvíli, kdy do komnaty vstoupila probuzená Ëalla. V její tváři zmučené nedávnými bolestmi se jí zračil vztek.

„Co tady děláš?“ obořila se na Guruma. „Máš ještě tu drzost se tu objevit i po tom, co jsi mi způsobil, čaroději?“

„O čem to mluvíš?“ pokoušel se bránit, avšak věděl, že Ëalla měla pravdu. Skutečně to bylo celé jeho dílo. Nikdy neměl prosit o pomoc démony ostrova.

„Vím, kde jsi byl tu noc, o které jsem ti vyprávěla.“

„Co… cože?“ hrklo v Gurumovi. Ëalla jej provrtávala pohledem.

„Řekl mi to můj otec. Rybáři se tu noc spěšně vraceli z jezera, když prchali před bouří. Bouří tak divokou, jakou již dlouho nezažili. Někteří prý tvrdili, že při návratu viděli plachtu lodi, která křižovala vítr opačným směrem, do středu jezera.“

Ëalla se dramaticky odmlčela a pozorovala neklid, který se usadil na Gurumově tváři.

„Pověz mi, muži,“ pokračovala pak jízlivě, „kampak jsi to plul toho večera?“

Gurum jen pokýval hlavou, ale nedokázal jí odpovědět. Nebylo co vysvětlovat, Ëalla již věděla, co učinil.

„Dovol mi jedno,“ pohlédl po dlouhé odmlce Ëalle do očí. „Já jsem toto neštěstí do naší rodiny přinesl a se mnou zas odejde. Nech mě vzít toho tvora s sebou a zbavit tě tak tohoto břímě.“

„Zešílel jsi?“ vyhrkla Ëalla. „Musíme to zabít! Není možné, aby to zůstalo naživu, jen bohové vědí, co je zač. U Niomhe, Gurume, vždyť je to zplozenec démonů!“

„Dobře, provedu to. Ty si ale odpočiň.“

„Slib mi, že jej zabiješ,“ naléhala Ëalla, „cítím, že ze mě saje život, když je mi nablízku.“

„Slibuji,“ přikývl Gurum a pomohl Ëalle zpět do jejího lože. Vrátil se pak pro tvora v kolébce a spícího jej odnesl z domu. Došel do zátoky, vzal si loď a odplul směrem k jezeru. Znovu musel vzdorovat větru, ale doplul až na ostrov a za sílícího vichru vynesl dítě na skalnatý pahorek. Vyzvedl jej do vzduchu a zavolal

„Vemte si jej zpět! Nechceme takový dar!“

Opět se kolem něj zatočil vítr a zvedla se bouře. Znovu jej i s vřeštícím tvorem v náručí uchopily provazce temnoty a tvář mu bičovaly poryvy větru a deště. Tato bouře byla ještě děsivější, než ta předchozí. Temné přízraky kolem vířily ve zběsilém reji a v uších Gurumovi zněly jejich šeptavé hlasy:

„Dar, jenž byl dán, nelze již vrátit!“

„Ale já jej nechci! Zabiju jej tedy!“

„Zavraždil bys vlastní sémě?“ obořily se na něj hlasy. „To se nám příčí! Chtěl jsi život pro dítě, měj ho tedy! Sám brzy seznáš, jaká síla v tom dítěti dříme, ale také s ním budeš sdílet všechny strasti, které tomuto světu přinese. Tak tomu bude, dokud sám nezajdeš. A věz, že my nad ním budeme držet stráž!“

S tím temné šlahouny Guruma pustily a bouře utichla. Sestoupil ze skaliska a odplul z ostrova, ale v hlavě mu zněla slova démonů. Jaká síla v tom dítěti dříme? Gurum znal příběhy o půlelfech. Z pouta lidí a elfů zpravidla děti nevzešly, ale když se to výjimečně stalo, byli tito potomci něčím obdarováni. Nějakou mocí či štěstěnou a svým životem se zapsali do písní a legend. Guruma napadlo, že jejich dítě by i přes svůj vzhled mohlo vykonat veliké věci. Mohly by se o něm zpívat písně. A než doplul ke břehům jezera, rozhodl se, že se o dítě postará a vychová jej. Že mu dá svou lásku.

Nemohli však žít mezi elfy ani mezi lidmi, a tak se usadili v hlubokých lesích. Gurum postavil nový dům a v něm oba přebývali, daleko od vesnic a daleko od cest. Gurum vycházel na lov a zajišťoval domácnost. Dítě prospívalo a zanedlouho bylo i přes mnohá znetvoření možné poznat, že jde o dívku, jakkoliv byla svým vzhledem i chováním běžným dívkám vzdálena. Gurum ji pojmenoval Geila.

Přešlo další léto a Geila se již naučila chodit. Gurum pozoroval, že dítě roste rychleji, než bylo běžné, a připisoval to jeho původu. O několik měsíců později již Geila běhala po lesích se svým otcem a ačkoliv jí byla teprve necelé dvě léta, vyrovnala by se dívkám i třikrát starším. Gurumovi se však nedařilo naučit ji společnému jazyku. Kvůli svému znetvoření nedokázala Geila vyslovit jediné slovo, proto se s otcem dorozumívala jen pomocí zvířecích skřeků.

Léta plynula a občas se Gurumovi stalo, že poblíž jejich lesního domu našel roztrhanou mršinu nějakého zvířete. Gurum si vždy namlouval, že je to dílo lišky či jiné šelmy, ale tenký hlásek hluboko v jeho mysli ukazoval na Geilu. Ta totiž kvapem dospívala a ve svých pěti létech se již rovnala urostlé dívce, namísto krásy a šarmu však vynikala zvířecími instinkty, silnými pažemi a ostrými drápy namísto nehtů.

Jednoho dne se oba vrátili z lovu a již před domem Geila po zvířecím způsobu větřila nějaké nebezpečí. Zatímco dívka zůstala venku, Gurum vešel opatrně do domu. Podivil se, když v sednici spatřil Ellase.

„Buď zdráv, švagře,“ podal mu na pozdrav ruku, ale v duchu si říkal, zda ji Ellas vůbec přijme. „Co tě k nám přivádí?“

Ellas nabízenou ruku stiskl a Gurum si všiml jeho ustaraného pohledu. Stejného, jaký měl tehdy, když mu zvěstoval novinu o Geilině neradostném zrození.

„I ty buď zdráv, Gurume. Zdá se, že i tentokrát jsem poslem špatných zpráv.“

„Je něco s Ëallou?“ odhadoval Gurum.

„Je s ní zle,“ přikývl Ellas, „od tvého odchodu má podlomené zdraví a je to léto od léta horší. Bojíme se, zda vůbec přežije další zimu. Tvrdila nám, že za její stav může to dítě, ale tys ho přece zabil, jak jsi slíbil. Je to tak?“

Gurum při té otázce krátce sklouzl pohledem ke dveřím domu.

„Samozřejmě, jak jsem slíbil,“ zalhal. Ellas jej zkoumal svýma černýma elfskýma očima.

„Ehm… takže tu její nemoc muselo způsobit něco jiného?“ snažil se svést řeč jinam Gurum.

„Proč ses nevrátil zpět do vesnice, Gurume?“ zeptal se náhle Ellas. „Ëalla tě proklíná, že jsi ji opustil v tom nejhorším.“

Zvenku se ozvaly tiché vrčivé zvuky a Gurumův polekaný pohled znovu zaletěl ke dveřím.

„Jsi nějaký neklidný,“ hodnotil jeho chování Ellas, „co se děje? Vypadá to, jako bys tu něco skrýval. Proč bys jinak přebýval tak hluboko v lesích, daleko od elfů i lidí?“

Venku se náhle ozval výkřik a rychlé kroky. Gurum zprudka vykročil ke dveřím, ale Ellas jej rukou zadržel.

„Kde je tvůj bratr, Ellasi?“ ptal se kvapně Gurum. „Jeden bez druhého jste nikdy neudělali ani krok. Kde je Ellor?“

„Měl jsi to dítě zabít sám,“ nevšímal si jeho otázky Ellas a stále držel Guruma pevně za paži. Venkovní zvuky značily šarvátku a oba muži mohli rozeznat, co se tam děje. Věděli, že proti sobě stojí Geila a Ellor. Geilino vrčení střídaly hlasité elfovy výkřiky. Zatímco Ellas a Gurum se navzájem propalovali očima, Ellor se venku pokoušel svým kopím proklát Geilu. Bylo slyšet, jak kolem ní krouží a pokouší se o výpad. Geila podle zvuků listí uhýbala elfově kopí a sama se jej snažila úskokem obejít a zakousnout se mu do nohy – cvakání jejích ostrých zubů bylo jedním ze zřetelných zvuků, které k oběma mužům v domě doléhaly.

Pak se ozval děsivý řev a hluboký sten. Ten patřil Ellorovi. Ellas pustil Gurumovu ruku a oba vyrazili ven. Naskytl se jim pohled na bojiště – v listí ležel Ellor a na hrudi mu klečela Geila. Spatřili ji právě ve chvíli, kdy svými drápy trhala Ellorovi hrdlo. Ellas stál jako zkoprnělý a s otevřenými ústy hleděl na krvavou scénu. Gurum však neváhal, vzpomněl si na svá mladší léta a zakroužil rukama ve vzduchu. Přivolaným větrem uchopil stále ještě ohromeného Ellase a vynesl jej vysoko do korun stromů. Tam jej zanechal a sám přiběhl ke Geile. Ačkoliv z ní měl sám strach a bál se, aby mu v afektu neublížila, vzal ji za paži a snažil se ji odtáhnout od zabitého elfa. Geila s ním poslušně šla.

Ellas se snažil rychle slézt dolů z větvoví a volal při tom na Guruma:

„Tohle ti neprojde, Gurume! Raději necháš zemřít své blízké rukama té stvůry?“

Gurum i s Geilou spěchali do hlubin lesa, ale za sebou stále slyšeli Ellasův varovný hlas.

„Gurume, ty lidská špíno! Ty zlovolný čaroději, zabil jsi mého bratra a zabiješ i Ëallu, necháš-li to naživu! Nad tou věcí už jsi dávno ztratil moc…“

Nakonec však elfův hlas zanikl v dálce a Gurum s Geilou dál prchali lesem. Od té doby se už nikde neusadili. Gurum věděl, že dříve nebo později by jej elfové stejně vypátrali. Toulali se tedy hvozdem a žili ze dne na den. Nemohli však opustit krajinu Trojříčí, vždy se jako kouzlem jejich kroky stočily zpět. Tak byli již navždy vyhnanci ve své domovině.

Ellas svého bratra dopravil do rodné vsi a vystrojil mu pohřeb. Když Ëalla viděla, že Gurum porušil slib, který jí dal, proklela jej. Sama však byla stižena kletbou – byla spoutána se svým nestvůrným dítětem a z toho spojení Geila sála svou sílu, zatímco Ëalla ji den ode dne ztrácela. Stala se vychrtlým stínem kdysi tak krásné dívky. Guruma po několika létech dostihla smrt a Geila zůstala sama. Ëalla však zemřít nemůže, dokud je Geila naživu. A démoni ostrova nad ní dodnes drží stráž.