Mesín a škorpión

Slunce a písek.

Uprostřed údolí se mezi dunami krčila malá, umírající oáza. Z několika posledních palem viselo pár usychajících hnědých listů. Poutník, který by se pod nimi zastavil, by se v jejich stínu sotva zchladil.

Vítr a žár.

V kruhu stromů byla do země vyhloubena studna. Zub času se již podepsal i na ní, stejně tak jako na muži, který se opíral o její nízkou rozbitou zídku. Ten muž byl mesín, ale již dlouho putoval pouští a nemohl zavadit o dobrou práci. Potrhaná dišdaša stěží zakrývala jeho hubené tělo, jež se zdálo být jakoby vysušené. Umouněný turban si mesín povolil pln očekávání, že by mu studna mohla vydat alespoň hlt vody. Studna však byla až do polovice své hloubky zasypána pískem a mesínovy naděje na osvěžení tak vzaly za své. Ztěžka se otočil a opřel své vyprahlé tělo o zanedbanou studnu. Rozpraskanými rty mu do horkého větru unikla kletba. Zavřel oči.

Žár a slunce.

Písek a vítr.

Šimrání na tváři.

Mesín úlekem otevřel oči. Po jeho skráni cupitala šestice drobných nožiček. Snažil se nehýbat, bylo mu totiž jasné, že jde o škorpióna, postrach pouštních nomádů. Jeden neopatrný pohyb a ašúr, jak jej lidé nazývali, by mu daroval smrt.

Byl by to skutečný dar, pomyslel si mesín a myslel to tak. Jeho život by ukončil noční děs a již by se nemusel plahočit pouští bez vidiny lepšího zítřka.

Zavřel oči a čekal.

Žár a písek.

Vítr a slunce.

Šimrání na tváři.

Bolest.

Muž vykřikl. Vytřeštěnýma očima hleděl před sebe. Škorpión stál v písku před ním a nehýbal se. Mesínovu tvář svírala palčivá bolest. Chytil se za ni a i přes okolní žár cítil, jak jeho skrání prostupuje horkost. Tělo se urputně bránilo jedu. Obličej mu sevřela bolestivá křeč a jeho další výkřik mu již uvízl v otékajícím hrdle. Sesul se k zemi a slzícíma očima pozoroval, jak se k němu přibližuje škorpión. Pak už neviděl nic.

„Člověče!“

Mesín znovu otevřel oči a instinktivně je znovu přivřel před prudkým světlem. Bolest v krku a obličeji nebyla zcela pryč, ale působila tlumeně.

„Pomoz mi, prosím!“

Jak si jeho oči postupně zvykaly na bílé světlo, rozhlížel se mesín kolem sebe. V ohromení zíral na zelené listy stromů, pod svýma rukama cítil namísto písku měkkou trávu a na jeho smysly útočily květy všech myslitelných barev a vůní. Otočil se a hleděl na kamennou studnu, kterou jako by někdo během mrknutí oka opravil a vyčistil. Nemoha uvěřit tomu, co viděl, ohmatal zeď studny rukama, vzal do rukou džber a chystal se jej shodit dolů, aby si nabral trochu vytoužené vody.

„Ne, neházej!“ ozvalo se k jeho překvapení ze studny.

„Kdo je tam?“ naklonil se mesín dovnitř, ale studna byla příliš hluboká a nebyl s to dohlédnout jejího dna.

„Ašúr!“

Mesín se při tom zvolání zprudka otočil a pátral po škorpiónovi, kterého naposledy spatřil, když se zhroutil do horkého písku. Nikde jej ale neviděl.

„Jsem tady, dole! Pomoz mi, prosím!“

Znovu se tedy naklonil do studny a nesměle zavolal:

„Jak… co mám udělat?“

„Spusť mi džber, ale neházej ho.“

Mesín stále nemohl uvěřit, že se baví s někým, kdo sám sebe považuje za noční děs a nachází se ve studni, ale jeho ruce již mechanicky začaly spouštět lano se džberem. Konec provazu něco zatížilo.

„Můžeš táhnout!“

Mesín zatáhl jednou a vytáhl polovinu provazu.

„Ještě jednou a budu téměř venku!“

Muž zatáhl podruhé a ucítil, že břímě je již téměř pod okrajem.

„Naposledy zatáhni a budu volný!“

Mesín zaváhal a znovu se rozhlédl po okolní snové krajině.

„Tak na co čekáš?“ zeptal se naléhavě hlas ze studny.

A pak se mesín rozhodl – omotal provaz kolem kmene stromu a přistoupil blíže ke studni. Chtěl vědět, co se vlastně chystá vytáhout. Nahlédl dovnitř a v děsu zalapal po dechu. Bytost, jež visela na laně pár loktů pod okrajem studny, člověka připomínala jen velmi vzdáleně. Do lana byly vpleteny tři páry nohou či rukou. Tělo té bytosti bylo ukryté v černém členitém krunýři a z šedivé tváře pokryté tvrdými šupinami na něj zíral pár jedovatě žlutých očí.

„Tak na co čekáš?“ zopakoval tvor nedočkavě a pokusil se po provaze vylézt o kousek výš. Jeho končetiny však zjevně nebyly uzpůsobeny k úchopu něčeho takového, jako bylo lano, a bytost na něm visela vlastně jen díky džberu a tomu, že lanem byla omotána.

„Co jsi zač?“ zeptal se mesín třesoucím se hlasem, ačkoliv již čekal, jakou dostane odpověď.

„Už ses ptal – jsem ašúr,“ sykl tvor. „Vytáhni mě ven a bohatě se ti odměním.“

V mesínovi zacinkal jeho obchodnický zvoneček. Zdálo se, že by z tohoto podivného setkání mohl něco získat. Chopil se tedy znovu provazu, ale ještě netáhl.

„Co mi nabídneš?“ zeptal se smlouvavě.

„Odpovím ti na tři otázky, ať se již zeptáš na cokoliv. “

Mesín se zamyslel a zvažoval, jak by s takovým darem naložil.

„Tak mi pověz,“ položil svou první otázku. „Kde bych našel takový zdroj drahého kamení, abych se již do konce svého života nemusel starat o živobytí.“

„Na to je snadná odpověď,“ odpověděl ihned ašúr. „Na dně této studny.“

Mesínovi radostí poskočilo srdce. Povytáhl škorpióního muže o loket výš a zamyslel se nad další otázkou.

―

Slunce a vítr.

Do pískem zpola zaváté oázy přicházela karavana zámožného salíma. Předák karavany spatřil, jak vedle rozbité studny leží tělo muže. Seskočil z koně a prohlédl jej.

„Ještě žije!“ křikl na své společníky.

―

„Ptej se dál,“ naléhal ašúr. „Co nevidět budeme spolu!“

Mesín se trochu polekal toho, co tvor řekl, ale to již měl na rtech svoji druhou otázku.

„Kde teď doopravdy jsem?“

Ašúr se viditelně zarazil, nejspíš nečekal takový druh dotazu. Také si dal na čas s odpovědí, ale nakonec ze sebe vysoukal:

„Ptáš-li se na sebe teď a tady, jsi v zemi zásvětní. Tvé tělo se však nachází v písku vedle studny. A teď tahej!“

Mesín se nyní již doopravdy polekal – zčásti toho, co ašúr řekl, a zčásti tónu, jakým to řekl. Jeho ruce však samy uposlechly rozkazu a povytáhly škorpióního tvora o další loket blíže okraji.

―

Žár a písek.

„Zdá se, že umírá. Uštkl ho noční děs.“

Mesínovo tělo sebou trhalo v nepravidelných záškubech.

―

„Poslední otázku, člověče!“ zvolal ašúr. Mesínovi se honily hlavou všemožné myšlenky. Na co se zeptat? Jak z toho ven? Jakou otázku položit, abych z této situace vyšel živ a zdráv?

„Ptej se!“ přikázal tvor a Mesín málem pustil provaz. Pustit provaz? Mohlo by to být tak snadné? Ašúr byl již velmi blízko okraji a netrpělivě propaloval mesína svýma jasně žlutýma očima.

„PTEJ SE!“

„J… jak tohle přežiji?“ vykoktal nakonec mesín a zcela zapomněl na pouštění provazu.

Ašúrova morda se roztáhla do škodolibého úšklebku.

„Již jsi mrtev,“ pronesl klidně a mesín cítil, jak jeho ruce, nad kterými již zcela ztratil moc, samy od sebe přitahují provaz k sobě. Ze studny se nejprve vynořily přední končetiny, pak ohyzdná hlava. Další pár nohou se zachytil okraje studny a tvor se již bez mesínovy pomoci vyhoupl na zídku. Mesín poklesl na kolena a schoval hlavu do dlaní. Nad ním se tyčil tvor se škorpióním tělem a téměř lidskou hlavou. Jedový osten hrozivě čněl do výšky. A pak prudce bodl.

―

Písek a vítr, slunce a žár.

„Je mrtev,“ pravil předák a zatlačil mesínovi víčka.

Spolu se svými společníky zabalili jeho křečí zkroucené tělo do potrhané dišdašy a zahrabali hluboko do písku pod uschlým stromem.

„Měl štěstí,“ řekl na rozloučenou předák. „Obdaroval jej ašúr. Smrt žízní by byla mnohem horší.“