Panna pro Khaldrura Mrazivce
Zapsáno ve Farantolu devátého Věku panování krále Kerena VII. 25. dne Doby vzduchu
Zapsal písmák Slavomír
Dnes odpoledne opustila tento svět moje bába, mezi farantolskými též Mlynářová, či od mlejna zvaná, jež příští Doby by 72. léta svého se dožila.
Na počest její památce a z vděku za její dobrotu, s níž dítka farantolská opečovávala, dovoluji si na stránky této kroniky zvěčnit příběh jí nejmilejší, jemuž prý v dobách mládí svého bláznivého sama přítomna byla. Vyprávěla jej vždy jazykem lidovým, drobotině dobře srozumitelným. Pokusím se též takto jej zde zachytit. Čtenář učený nechť mi tento rozmar odpustit ráčí:
„Milé děti, příběh, co vám dnes povím, to není žádná pohádka. Vopravdu se stal a já u toho byla, kdysi dávno, když jsem byla ještě mladá holka – víc hezká než moudrá a jenom krapánek starší než vy. Přesto jako pohádka bude příběh znít. Je v něm totiž všechno jako ve správný pohádce – démoni, král, princ a jeho nevěsta. Zkrátka tak jak to má být. Inu tedy:
Za sedmero horami, velikou řekou a možná ještě dál je – no vážně pořád tam ještě je – město Eyenter. No a u toho města bejval mlejn a ve mlejně měl mlynář krásnou dceru Illis, ve který našel zalíbení syn starosty, nějakej Hořta. Byl to mladík silný, rovný a s veselým pohledem, a Illis se do něj vroucně zamilovala.
Starý Hořta ale sňatku moc nepřál: ‚Chudou holku ze mlejna si nevezmeš, drzoune, ani kdyby ti sám král to přikazoval.‘
Avšak Illis s Hořtou se dál scházeli a celé to bylo starému Hořtovi trnem v oku.
Jednoho letního večera se nad městem z ničeho nic objevil bouřkový mrak tak veliký, že podobný nikdo nikdy neviděl a nikdy už ani neuvidí. Zakryl celé nebe černou tmou, sršely z něj pletence blesků a hrom se odrážel od kopce ke kopci. Ani kapka deště se však nesnesla na střechy města. Z nenadání se strašlivě ochladilo a mráz se udělal takový, že ani nejtřeskutější zima by ho nepřekonala. A z toho mraku se přímo mezi zděšené měšťany snesl strašlivý démon Khaldrur Mrazivec. Strašlivý stín se stovkou rohů, tisícem zubů v rozevřené tlamě a pařáty tak obrovskými, že se pod nimi stromy lámaly jako párátka. No a ten démon se usadil na náměstí a nakázal si do tří dnů nevinnou pannu k večeři, takový on byl strašlivý.
I to se starostovi hodilo, zabít dvě mouchy jednou ranou – zahnat démona a zbavit se Illis. Takže každý snadno uhádne, kdo byla ta dívka, kterou měl Khaldrur povečeřet – ano, Illis. Marně se snažil mladý Hořta otce obměkčit, marně se snažil stráže uplatit a Illis odvést, nic naplat. Nakonec se v zoufalství vydal hledat pomoc – někoho, kdo by démona zamordoval dříve, než bude pozdě.
Dívka čekala dva dny zamčená ve věži, dva dny nikdo neutěšil její slzy, kterým nebylo konce. Když ji třetí den vedli před Mrazivce a ona se už před jeho spárami se životem loučila, tak před branami města zazněl roh. Ale ne jen tak ledajaký roh, byl to roh královský – mladý Hořta jel na koni vedle krále a za ním celá družina vojáků, kněží i prostých lidí, co se jeli s Khaldrurem vypořádat. Inu, hned se na démona vrhli, avšak ani meče vojáků, ani mocná kněžská kouzla nedokázala Mrazivci ublížit. Ten se naopak v lítém boji tak rozohnil, že zapomněl na Illis a začal drtit celé město na prach.
Tu lidé všichni se začali modlit s dobrému Furamarovi, aby jejich město a životy před démonem pekelným zachoval. Ze začátku jenom potichu, ale pak pořád víc a víc nahlas, až nakonec všichni zpívali nejvroucnější modlitbu, král ze všech nejhlasitěji.
Najednou se mraky rozestoupili a mocné boží světlo osvítilo démona. Ten se vzpouzel, bojoval a drtil vše okolo sebe. Nic mu však naplat, síla Furamarovabyla nekonečná a nakonec zatlačila démona hluboko pod zem, kde zůstane uvězněn na věky. Tak bylo zachráněno město Eyenter i mladý život krásné Illis.
Co bylo s ní a jejím milým dál už nevím, snad se král za jejich sňatek přimluvil, nebo snad spolu tajně odešli daleko do hor a někde mezi dobrými lidmi se usadili a žili spolu šťastně, dokud je smrt nerozdělila. Snad i něco té mouky ještě semleli.
Dobrou noc.“