Píseň o Rraoldovi
Aj, vítej, Smrti.
Aj, vítej, Nicoto!
Hle, zde jsem, smířený
s propasti černotou.
Zkažený zlobou,
propadám ve stíny,
snáším se do chladu,
k náruči hlubiny.
Bolestný konec
máš pro mne, Osude!
Za chvíli života
tělo mé pozbude.
Odlož svou pomstu!
Mnozí mi radili.
Nechej žít ty, kdo tvé
rodiče zradili.
Odpustit vrahům?
Jak bych je zabil sám!
A tak teď, pomstiv se,
propadám temnotám.
—
Ze tmy svit!
Chceš dál žít?
Po mých stopách
musíš jít!
Ruku chyť!
Hvězdo, sviť!
V tváři vítr,
vody třpyt.
Slunce žár,
jaký dar!
Zrnko k zrnku,
hle ji, zem!
Lid je tvůj,
při něm stůj,
buď mu otcem,
přítelem.
—
Jak špatný býval
minulý život můj,
zde všechno odčiním,
jen, bože, při mně stůj.
Zaplály ohně,
povstaly národy
a z polí line se
vonný dech úrody.
Mezi lid chodím,
přináším učení,
nový svět rozkvétá,
zlé mám však tušení.
Až lidem předám,
všechno své vědění,
budou žít ve smíru,
či zášť je promění?
Za čím se pachtit,
když v krvi skončí zas
i tento nový svět,
nevinný, plný krás?
—
Hola hej!
Nezoufej!
Přeci k dílu
ruku dej!
V míru lid,
bude žít,
tu naději
v srdci měj,
Duše tvá
hoře zná,
zanechals ho
v propasti.
Mladý květ
je náš svět,
žij v něm blaze,
bez strastí.
—
Aj, Furamare,
snad znáš víc nežli já,
lidé však slabí jsou,
zlo si je osedlá.
Snad ve tvých rukou,
silnější bude lid,
kéž z cesty nesejde
a v míru bude žít.
Já v tomhle světě
vůli tvou budu ctít,
vykonám všechno, co
ode mne budeš chtít.
Kde jsem dřív bloudil,
tam rovně půjdu dnes,
správnými stezkami
pomohu lidi vést.
K službám jim budu
do svého skonání,
tvá ruka potom nechť
před zlem je ochrání.
—
A já dím:
tolik vím,
čas tvé smrti
nevidím.
Neurčen
je ten den,
jenž bude tvým
posledním.
Proto žij,
víno pij
plným douškem
mnoho lét.
Až sám jít
budeš chtít,
pak opustíš
lidí svět.
—
Uběhly Věky,
zežloutly planiny,
mou hlavu zdobí již
vrásky a šediny.
Havraní křídla,
snáší se níž a níž,
velký Furamare,
chystám se k tobě již.
—
Hleďme jen,
slavný den!
Rraold půlelf
přišel sem!
Než hvězd třpyt
půjde snít,
bude shlížet
na svou zem!