Příchod draků

Netrvalo dlouho a Almérionem prošla válka. Ale byla to válka bohůa jejím bojištěm nebyla pole ani louky. Válka se odehrávala vysoko v mracích a byl to věk velkých bitev a také to byl věk, kdy na svět přišli Draci. Vše začalo zprávou, kterou přinesl Denneh z Hor deště. Přihnal se jednoho deštivého dne na Numbiram a zvolal:

„Z Khiellënova sídla vycházejí monstra a šíří kolem hor strach. Domovy lidí navštívila smrt a ti kteří přežili, utekli na východ a na sever.“

Furamar se zachmuřil – bylo jasné, že Khiellën se rozhodl vydat se cestou moci. A ta moc plynula ze strachu. Furamar věděl, co si Khiellën myslí – pokud lidem vezme veškerou moc, nestane se to, co předpověděl jeho otec. Lidé v něj neztratí víru, pokud tu moc správně použije. A jediný správný způsob se zakládá na strachuz toho, kdo tou mocí vládne.

Furamar vstal a odešel do zasněžených hor. Vrátil se za devět dní a nikomu neřekl, kde byl. Pak vyslal Denneha do Hor deště, aby hlídal Khiellënovy stvůry a nedovolil jim zabíjet nevinné lidi. Pak odešel na jih a usedl opět pod první Iruan, nyní již starý a vzrostlý strom, jenž viděl již mnohé za všechny ty Věky. V dutině jeho kmene našel svou starou píšťalku, zahrál na ni melodii, kterou už tak dávno neslyšel, a znovu volal k sobě T'tiwua a také Niomhe, poslední z jeho božských přátel, kteří zůstávali na Thorixu. Teprve pak se vrátil na Numbiram a usedl mezi ostatní bohy.

Nakrátko zavládl v zemi klid, jen v Horách deště se se smíchem na tváři honil Denneh za Khiellënovými netvory a po večerech chodíval po domech a pod maskou poutníka tišil lidi a vnášel do jejich příbytků radost a smích. Za čas se ale se zlou novinou vydal zpět k Furamarovi:

„Khiellën vytáhl, příteli. Jeho vojsko kvapem se blíží k Numbiramu. Co chceš dělat teď? Nemáme žádnou sílu, kterou bychom toho blázna zastavili.“

Furamar se ale jen usmál a povolal bohy, aby se připravili. Sám se pak odebral na vrchol Numbiramu a pohlédl k jihozápadu. A v dáli nad obzorem spatřil to, o čem Denneh mluvil. Rychle se blížila hejna Khiellënových nestvůr. Furamar ale vyčkával, ještě nebyla ta pravá chvíle. Již spatřil předvoj a Ahaur zdola křičel, že vidí oheň šlehající z jejich temných nozder. Ještě ale nebyla ta praváchvíle. Khiellënova letka působila hrůzostrašně. Nestvůry s blanitými křídly, rudýma očima a žhavý dechem, se zuby ostřejšími než ty nejbřitčí čepele. Scházelo jen několik mil, jen několik vteřinců a první z těch tvorů zaťal by spáry do Furamara. V tu chvíli Furamar zvolal a vztáhl ruku.

Třeskl blesk. Mraky se stočily do kruhu a otevřelose nebe. Khiellënovy nestvůry zůstaly stát. Když se pak z oblaků v plamenech snesli Draci, začala řež, jež se spíše než bitvě podobala jatkám. S šíleným řevem vrhal se Denneh do boje s nestvůrami, stovky Draků trhaly na kusy těla Khiellënových potvor. Furamar s ostatními bohy stínali nepřítele blesky a smrt do Khiellënových řad přišla tak rychle a tvrdě, že z velké armády brzy nezbylo nic než jen několik bezmocných nestvůr, jež se daly na útěk před strašlivými Draky. Numbirambyl potřísněn černou krví Khiellënových monster, všude plál oheň a vzduch byl prostoupen smradem.

Draci se snesli na zem. A jejich král, jehož jméno by v lidské řeči znělo Diruggzagil-darr-khraggad, přišel k Furamarovi a dlouho s ním rozmlouval. Pak vzlétl a Draci odlétli na jihozápad, do Hor deště. Furamar řekl bohům:

„Drakové nám pomohli a pomohou nám i v jiných bojích, ale taková pomoc si žádala daň. Ta bude splacena, až přijde čas. Válka ale není u konce. Vydáme se do Hor deště a napravíme to, co Khiellën napáchal. Zaženeme stvoření z jiného světa tam, odkud přišla.“

A tak bohové sestoupili z Numbiramu a hnali se do Hor deště. Poprvé tak spatřili sídlo Khiellëna, jehož lidé začali nazývat Erion Temný. Vysokou horu, nad níž se kupila temná oblaka točící se v děsivém víru. Tu horu obklopovaly tisíce nestvůr přivolaných z prostoru mezi světem živých a mrtvých. Krvaví vlci, bludní mrtví, poletující stíny, draví krkavci a létavé nestvůry napůl splývající s oblohou. Všichni ti tvorové jakoby čekali na družinu bohů. Furamar třímal v ruce svou hůl a Denneh luk, Sepha vzala s sebou medvědy a sama bojovala kopím, Dehéa a Ahaur vládli kouzly a Iawrin svíral v rukou meč. Tak vyšli bohové do bitvy. Armáda nestvůr se pohnula. Furamar se rozběhl a za ním vyrazili ostatní. Pak došlo ke střetu. Rána střídala ránu, ohnivé koule šlehaly z jedné strany na druhou, krvaví vlci útočili, ale bohové drželi kruh, který se pomalu uzavíral. Kolem bohů rostl val mrtvých těl a stále přicházeli další nepřátelé. Po chvíli, která se však zdála být celým Věkem, útok zeslábl. Stvůry začaly ustupovat.

V té chvíli, kdy se bohové začali radovat, že je boj u konce, hora se otevřela a na bojiště vtrhli démoni. Temní tvorové, připomínající tvarem obry, zahnali prchající nestvůry zpět na bojiště a sami zaútočili na bohy. Těm nastaly těžkosti. Společně porazili jednoho z devíti démonů, ale všichni utrpěli mnohá zranění. Jeden z démonů povalil Iawrina a chystal se jej zabít, když tu se ozval mohutný řev a z Erionovy hory se sesulo několik kamenných lavin. Démoni se ohlédli a překvapením zůstali stát. Z protější stráně se k bohům hnal jedinýmuž. Letěl jako vítr a jeho bojový křik se nesl údolím. Démoni se však nevzpamatovali včas. T'tiwu, neboť ten bojovník skutečně byl T'tiwu, sekal kolem sebe svým velikým mečem a utínal hlavy všem nestvůrám, které se k němu přiblížily, bojoval s démony a posílal je zpět tam, odkud vyšli. Sedm démonů poslal zpět do pekel, ale ten poslední byl příliš silný. Bojovali dlouho. Démon byl ve výhodě – dokázal se měnit a splývats okolím. Když T'tiwu již potřetí upadl únavou, vzal démon na sebe podobu bojovníka. T'tiwu sebral svůj meč a znovu se postavil. Už měl málo sil. Protivník byl však stále na nohou. Čekal. T'tiwu se proti němu vydal s mečem mírně skloněným. Zavřel oči a pozvedl meč. Ucítil náraz jeho ostří, ale nepovolil. Stále měl zavřené oči. Tu prohlédl. Zjistil, že může se zavřenýma očima démona cítit. Cítit jeho myšlení. S novou nadějí a se zbytkem svých sil pozvedl meč a pevně ho stiskl. Cítil, co teď démon udělá. Využil toho. Stačily tři kroky. Rozmáchl se mečem. Otevřel oči a spatřil kalný pohled protivníka. Jiskra v jeho očích se pomalu vytratila. Padl.

Tak byla vybojována i druhá bitva. Válka ale ještě neskončila. Erion uprchl a skryl se hluboko v neprozkoumaných lesích západního Almérionu. Niomhe, jež přišla na Ésmaëll s T'tiwuem, ošetřila zraněné bohy. Bitevní pláň byla potřísněna krví a i když těla nestvůr dávno již zetlela a z mnohých nezbyly ani kosti, zem je prý v tom kraji pořád nasáklá jejich temně rudou krví.