Roh z Tyrnu

Stany obléhatelů trčely z nízké ranní mlhy a připomínaly malá skaliska poblíž pobřeží, jež v tiché krajině ztvárňovala pevná zeď Daliemonu. Bělostný kámen byl po půldruhém létě obléhání potřísněn tmavou krví. Ta na světlé zdi tvořila děsivě rozpité kresby. Kamun stál na pahorku uprostřed jižního tábora a jako obvykle zíral na špinavou hradbu. Tábor se líně probouzel a z mnohých míst ke kapitánovi doléhaly tlumené hlasy vojáků. Do ranního ticha se někdo zasmál. Kamun sebou lehce trhl. Ne leknutím, ale překvapením. Smích už v téhle blátivé krajině neslyšel kdovíjak dlouho.

Usrkl trochu horkého grogu z hrnku a znovu se zahleděl na hradby města. Ostatní velitelé si z něj pro jeho ranní zvyk dělali legraci. Co myslíš, že tam uvidíš? Nějakou bělovlasou paničku, jak ti ukazuje kozy? To smích neznámého vojáka mu jejich posměšky připomněl. Kamun ale zatvrzele každé ráno vylézal ze stanu a ještě za šera si stoupal na oblíbený pahorek. Jen se smějte, hovada. Však já přijdu na to, jak se tam dostat.

Aniž by to Kamun věděl, podobným zvykem trpěl i jeho protivník. Princ Aíon za každého rozbřesku sledoval dění ve skřetím táboře a snažil se pochopit, kde ještě po tak dlouhé době berou zásoby, zvláště pak v období zimy. Ta současná trvala již příliš dlouho a i lidé ve městě si pomalu začali utahovat opasky. Daliemon bylo velké a bohaté město, ale ani jeho spíže nebyly bezedné.

Tohoto rána však Aíon z hradeb neshlížel. Namísto obvyklé rutiny se již od včerejší noci přehraboval v nekonečných stozích listin a zaprášených knih ve věži Iawrinovy kaple. Před sebou již několikátou lahev danvadského vína, oči zarudlé od špatného světla a po probdělé noci. A právě v tu chvíli, kdy do dveří studovny vstoupil chrámový sluha se skromnou snídaní pro svého pána, princ Aíon se prudce postavil a vykřikl: „To je ono!“ Zamával potrhanou listinou sluhovi před očima, přičemž mu vyrazil snídani z rukou. „Omlouvám se,“ volal princ již na cestě dolů ze schodů. „Musím za svým otcem! Tohle je to, co potřebujeme!“

 

O něco později již tributor Gharäs pročítal pomačkaný list, který mu jeho syn přinesl.

„Tak co myslíš, otče?“ ptal se nedočkavě Aíon. Starý tributor nedbal jeho naléhání a pozorně dočetl poslední řádky.

„Nevím, synu. Je to jen báchorka. Pověst.“

„Ale vždyť tohle je zřejmý důkaz, že…“

„Důkaz?“ přerušil jej otec. „Nedokazuje to nic. Vždyť tu není ani datum, ani podpis. Je to jen cár papíru. Kdes to našel?“

„V Iawrinově věži. V kapli. Otče, tohle je příležitost, jak to celé ukončit. Podívej, podle toho, co se tady píše, se roh ukrývá ve městě. Ani nemusíme vytáhnout paty z hradeb! Stačí se jen podívat do pokladnic!“

„Máme na práci důležitější věci, než se přehrabovat v harampádí,“ odtušil tributor. Aíon dosud přešlapoval sem a tam. Nyní se ale zastavil a opřel se rukama o stůl.

„A co máš na mysli, otče? Sledování skřetů, jak se hrabou v blátě pod našimi hradbami? Vždyť už se ani nesnaží útočit. Ne teď, v zimě.“

„Popravdě se divím, že tu ještě jsou,“ snažil se Gharäs změnit téma. „Podle mě do jara odtáhnou. Nebo pomřou.“

„Otče, sám dobře víš, že se to nestane,“ Aíon si konečně přitáhl židli a posadil se. „Vrtá mi to hlavou již řadu dní – oni vůbec nestrádají. Nevím, kde berou jídlo, ale nějak se jim daří to vojsko obstarat. Okolní lesy jsou spálené, ve vesnicích už nikdo není. Zvířata se rozutekla tak daleko, jak jen mohla, ale přesto se těm prohnaným skřetům nějak daří získávat obživu. Já ti říkám, že ti jen tak neodtáhnou. Do jara vydrží a pak začnou znovu útočit. Ale naše město, to začíná strádat. To nám dojde jídlo, ne jim.“

Tributor zasmušile hleděl do poloprázdného talíře. I jeho snídaně byla skromná. Skromná i na poměry těch nejchudších ve městě.

„Dobře, synu,“ kývl nakonec. „Dávám ti svolení, ale nedám ti žádné muže. Je to jen tvůj úkol a musíš jej vykonat tajně. Najdi ten roh, když myslíš, že tu je. Jen bohové ale vědí, jestli ta věc doopravdy funguje. Nesmíme lidem dávat falešnou naději. Ani ty ji do toho předmětu raději nevkládej.“

Aíon sevřel otcovu ruku do svých dlaní.

„Neměj strach, otče. Já žádné muže nepotřebuji. Nezklamu tě, uvidíš!“

 

Kamun rychle dopil svůj grog a vyrazil mezi stany. Posledních několik dní bylo tepleji a zmrzlá hlína se změnila v bláto. Kamun si přál, aby už zase začalo mrznout, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Na něco totiž přišel. Spěchal, skoro běžel do hejtmanova stanu a v duchu se smál. Proč mě to nenapadlo dřív? Že to nikoho nenapadlo dřív? Taková samozřejmost…

O hodinu později se již s hejtmanem Gazúkem a ostatními veliteli skláněli nad plány hradeb, které během obležení pořídili.

„Takže domluveno, Kamunův zvláštní oddíl vnikne do věže výsernicí a otevře branku. Urúši, ty se pak postaráš o zajištění průchodu pro Agoka a Oje. Já způsobím povyk na západní hradbě a odvedu tím pozornost. Začneme zítra ráno, než se rozední.“

Hejtman mávl rukou a propustil své kapitány z velitelského stanu.

„Tiwir nám pomož,“ procedil ještě mezi zuby a dál zíral do plánů před sebou. Snažil se odhalit každou překážku, která by se jim mohla připlést do cesty.

 

„Princi Aíone!“

Náhlé zvolání Aíona vylekalo. Po celém dni a noci byl teprve ve třetím sklepení tributorského paláce, ale měl pocit, že již prohledal polovinu města.

„Můj pane, město je pod útokem!“ Hlas patřil Hidurovi, členu palácové stráže, který sklepení hlídal. Aíon zanechal hledání a vyběhl po schodech ke dveřím, ve kterých Hidur stál.

„Co to povídáš? Kde se bojuje?“

„Na Malý brance, můj pane. Jsou uvnitř.“

„Uvnitř?“ zarazil se Aíon. „Jak se u bohů dostali dovnitř?“

„Prej přes haj… přes výsernici. Pane,“ zaváhal strážný s odpovědí.

Aíon se zastavil a nevěřícně na něj zíral.

„To přece není možné. Tou dírou se muž neprotáhne…“

„Oni… použili děti, pane.“

„Skřeti ale nemají…“

V tu chvíli mu to došlo.

„Naše děti, můj pane. Zajatce z vesnic. Museli je v táboře držet celou zimu. Prý je otrávili a slíbili jim protijed jen v případě, že jim pak otevřou branku. Ty děcka byly tak zoufalý, že dokonce zabily stráže na brance. Ti chlapi vůbec nic netušili. Dva z nich měli prokousnutý hrdla. Samozřejmě, že skřeti se pak na ně vys… vykašlali“

Aíon pevně skousl zuby a pokýval hlavou. Jsou to zrůdy.

„Obrana zatím drží?“

„A… ano, pane,“ odtušil strážný.

„Dobře, pojď se mnou. Pomůžeš mi s hledáním.“

„O co jde, pane?“

„Hledáme důležitý artefakt,“ vysvětloval Aíon cestou zpět do sklepení. Hidur mu byl v patách. „Je to válečný roh, podle popisu zdobený stříbrem, asi takhle velký,“ rozpažil. Hidur hvízdnul.

„K čemu nám to bude, pane?“

„Slyšel jsi někdy o Rohu z Tyrnu, Hidure?“

Strážný se zamyslel, pak zavrtěl hlavou.

„Nic mi to neříká.“

„Chápu, je to stará pověst. Ale podložená důkazy. Roh z Tyrnu je mocná zbraň, Hidure. Když ji najdeme.“

„Hm… a co umí?“ byl na pochybách Hidur.

„Ta věc je velmi stará,“ jal se vyprávět princ Aíon, zatímco bral do rukou jiné velmi staré věci, jimiž se doposud sám přehraboval.

„Pochází ještě z dob starého sousedního království Dunuru, před více než tisíci léty. Za jejich krále Simuse byl náš Daliemon pod útokem Werrenů, klanem nižších elfských šlechticů, kteří tyranizovali země kolem Panody a údolí řeky Donthlô. Tehdejší tributor si s nimi už nevěděl rady a požádal Simuse o pomoc. A dunurský král na Werreny vytáhl.“

„A nejspíš je zadupal do země, co?“ odtušil Hidur. Doteď svého pána pozoroval a jakmile pochopil, o co princi jde, odložil kopí a začal po jeho vzoru přenášet harampádí z jedné strany na druhou.

„Ano, zadupal,“ pokračoval Aíon, „jenže oni se po tom výprasku stáhli do lesů a po několika létech povstali ještě silnější, než prve. A prahli po odvetě. Zaútočili na Dunurii plnou silou. Plundrovali jednu vesnici za druhou, za nimi zůstávala jen spálená zem. Rychle přitáhli až k Marvadu, kde sídlil král Simus.“

„Počítám, že podruhé to tak snadné nebylo, pane,“ řekl Hidur a s žuchnutím nechal před Aíona dopadnout několik větších zaprášených beden.

„Uhádl jsi, obléhání trvalo celou zimu i léto.“

„Nakonec ale odtáhli…“

„A tady se mýlíš, Hidure. Werreni byli velmi dobří válečníci. Tehdy Marvad dobyli. Sice nakrátko, ale přece. Král Simus se musel uchýlit na Monsalvad, odkud se mu nakonec podařilo získat Marvad zpět.“

„No dobře, všechna čest. Ale jak to souvisí s tím, co hledáme, pane?“

Hidur si právě zvědavě prohlížel sadu oválných podobizen jedné a též dámy.

„To je jen začátek příběhu. Werreni byli jako zimní mor. Ačkoliv se je podařilo vybít, stejně se zase po čase vrátili. Svou touhu po pomstě si předávali z otce na syna.“

Aíon odsunul stranou velkou bednu se zlacenými poháry, kterou již prohledal.

„Také na dunurském trůně usedl nový král, Eron III,“ pokračoval s výkladem, zatímco se s kladivem v ruce dožadoval přístupu do další z beden.

„Byl to Simusův prvorozený syn a jako dítě zažil obléhání Marvadu i Monsalvadu.“

„Tak se mi zdá, že se mu to pozdějc náramně hodilo,“ zamyslel se Hidur.

„Tak nějak. Werreni ihned po jeho nástupu znovu vylezli z lesů a vypálili několik vsí na jihu království.“

„Blázni, uff,“ hekal Hidur pod tíhou dalších dvou beden, které přinesl z výklenku zadního sklepa.

„To si myslel i král Eron, když proti nim vyslal svůj elitní oddíl. Jenže se ukázalo, že to byla léčka. Hodně králových vojáků tam tehdy padlo a Werreni si užívali svou krvavou mstu. Královští je nedokázali v lesích vypátrat, natož pak zajmout nebo dokonce pobít.“

Aíon si narovnal záda a s unaveným výrazem si prohlédl bedny, jež mu Hidur přinesl. Ten se mezitím chopil již prohledaných truhel a táhl je pryč.

„To se nedivím, pane“ pochechtával se u toho. „Nahánět lapky po lesích! To je práce pro hraničáře, ne pro vojáky.“

„Eron si to uvědomil také, ale příliš pozdě. Když svůj oddíl z naháňky odvolal, moc jich už nezbývalo. Král zuřil.“

„To se asi Werrenům hodilo.“

„Přesně tak. Rozptýlili se po celém jihu království, drancovali vesnice a útočili na vojenské oddíly. Tak to trvalo několik měsíců a Eron s tím nebyl schopen nic udělat.“

„Pche, tak to byl král na houby, pane.“

„Byl nebo nebyl, to nechme jiným. Nakonec se mu je totiž přece jen podařilo porazit.“

„Ale!“ podivil se Hidur.

Hidur se vrátil k Aíonovi, který právě otevřel víko truhly ze sklepního výklenku.

„No dobrá, nebylo to zcela jeho zásluhou,“ přiznal princ. „Werreni udělali chybu – namísto aby pokračovali ve svém tyranizování Dunurie malými potyčkami a drancováním, zaútočili na velké město.“

„Aha, Tyrn!“ vyhrkl Hidur s výrazem někoho, kdo právě odhalil odvěké tajemství.

„Ano, na Tyrn,“ usmál se Aíon a vrátil do otevřené truhly štos drahých látek, které patřívaly nějaké zámožné dámě. Možná té z těch oválných obrázků?

„A tam také jejich příběh skončil. Jenže ten konec trval dlouhých pět zim. Celou tu dobu Eron město obléhal a nebyl s to jej dobýt.“

„Hm, co mi to jenom připomíná?“ mávl Hidur rukou.

„Ano, ano, je tu jistá paralela. A proto mě také napadlo pátrat po…“ Aíon se zarazil, když vytáhl z druhé bedny podlouhlý předmět zabalený do režného plátna. Chvíli jej držel před očima a váhal. Pak jediným pohybem rozvinul látku.

„To je ono, Hidure! Cha!“ Chytil svého strážného za rameno a podržel mu před očima odhalený předmět – veliký roh vykládaný stříbrem, pokrytý četnými rytinami a nápisy ve starém pektu. Hidur na roh zíral a uznale kýval hlavou.

„Chlape, víš co to znamená?“

„Ani…“

„Pomoc je na cestě! Za pár dní budou skřeti v trapu!“

 

Kamun se probíjel oddílem daliemonských vojáků, kteří bránili druhou bránu. Svou těžkou kasirskou šavlí drtil jejich brnění. Platnéři při jejich výrobě odvedli dobrou práci, ale proti děsivému účinku téhle skřetí zbraně neměly zbroje šanci. Bělovlasí byli vesměs dobří šermíři, ale jakmile se dostal za jejich kryt, nemohla jim pomoci sebelepší zbroj.

Švih!

Další je dole. Kamun se přikrčil pod výpadem kopiníka.

Teď já!

Obránce se na noze s přeťatou šlachou neudržel a složil se k zemi. Kamun do něj ještě kopl a nebožák se s výkřikem zřítil ze schodů.

Dva, tři schody nahoru.

Další dva obránci.

Švih!

A krýt se.

Kamun měl radost. Jeho plán se zdařil. Malou brankou do města proudily další oddíly skřetů.

Do večera bude město naše!

Už se viděl, jak mu při oslavném hodokvasu připíjejí ostatní kapitáni. Ti, kteří se mu dosud vysmívali pro jeho ranní postávání na pahorku. A také hejtman Gazúk. Kdo ví, zda Kamun nepostoupí na jeho místo?

Oba obránci zaútočili najednou, ale Kamun obě rány vykryl. Muži byli silní a tlačili na něj shora. Kamun si pomohl druhou rukou a zapřel se.

Svist!

Muž vpravo povolil a chytil se za bok, kam se mu zabodl šíp. Bílý varkoč se zbarvil do nachova.

Druhý dostal strach a ustoupil. Kamun využil šance a vyrazil za ním. Dostihl jej na posledním schodu a chystal se jej zabít.

HÚÚÚÚÚÚÚ!

Kamun se v nápřahu zarazil a rozhlédl se.

Válečný roh? Ale takhle silný?

I jeho protivník se rozhlížel. Kamun si toho všiml.

HÚÚÚÚÚÚÚÚÚ!

To není naše znamení.

Jednotlivá ohniska střetu utichla. Zmatení prostoupilo všemi, kdo na druhé bráně bojoval.

Ale ani jejich.

 

„Říkám vám, že funguje!“ princ Aíon udeřil dlaní do stolu. Okolo sedící velitelé na něj nevzrušeně pohlédli. Nebrali mladého šlechtice příliš vážně.

„Ehm, můj pane,“ odkašlal si Indren a naklonil se mírně dopředu. „Dovol, abych to shrnul – ty nám tedy předkládáš tento… roh… a tvrdíš o něm, že jej Daliemonu darovali bohové.“

„Nikoliv Daliemonu, ale Tyrnu,“ Aíon si prsty sevřel kořen nosu a unaveně si povzdechl. „Již jsem to vysvětloval – tehdy do obléhání města zakročil bůh T’tiwu a daroval králi Eronovi III tento roh.“

„Dobrá, tak tedy Tyrnu,“ mávl rukou Indren. „Tak či tak se mi těžko věří historce, že by roh pocházel přímo od T’tiwua. Podstatné ale je, jakou má ta věc moc, jestli vůbec nějakou. Tvrdíš, že po jediném zatroubení nám na pomoc přispěchají armády našich spojenců.“

„Ano, to je podstata toho rohu,“ přitakal Aíon.

„Taková hloupost…“ odfrkl jiný z velitelů, mladý S’han. Několik dalších mladších velitelů poblíž něj se uchechtlo.

„Je to doložené v kronikách!“ rozohnil se Aíon. „T’tiwu se zcela nečekaně a k velikému nadšení v řadách dunurských zúčastnil bitvy o první tyrnskou hradbu. Dle očekávání nikoliv neúspěšné, leč král Eron ještě zcela vyhráno neměl. Dobyl tehdy pouze vnější město, Werreni se však opevnili v jeho středu. T’tiwu daroval králi tento roh s tím, že kdo na něj zatroubí, tomu do druhého dne dorazí na pomoc taková vojenská síla, aby dokázal protivníka přemoci.“

„A v kronikách tedy stojí,“ doplnil Aíona Indren, „že jej král Eron použil...“

„… a hned druhý den dorazil do Tyrnu předvoj daliemonských,“ přitakal Aíon.

„Chlapče, to je ale více než tisíc mil letu sokola…“ ozval se tributor Gharäs, který dosud jen naslouchal dohadům mezi synem a veliteli.

„A přesto hned druhý den král Eron a tributor Detheo stanuli na hradbách paláce a shlíželi na popravu devíti werrenských velitelů.“

Velitelé kolem stolu umlkli.

„Celé je to nesmysl,“ zvedl se jako první S’han, „i kdyby to bylo, jak tvrdíš, tak jak by se taková věc dostala do našich sklepů? Dunurie by roh přece použila k dobývání – všichni vědí, jak lačnili po nových územích na severu.“

„Uvědomte si,“ vysvětloval Aíon, „že Eron měl v rukou žezlo Dunuru. To byl sám o sobě mocný artefakt. Král Eron se po porážce Werrenů rozhodl darovat roh Detheovi.“

„Proč by to u všech bohů dělal?“ uchechtl se S’han.

„Byl to strategický dar,“ zauvažoval tentokrát Indren. Starý velitel již chvíli hleděl na zdobený roh na stole a dumal. „Získal si tím naši loajalitu a zároveň vybavil svého jižního souseda zbraní, která mu zajišťovala bezpečí před případným výpadem z Elfie.“

Aíon gestem ruky poděkoval Indrenovi za podporu.

„Nevyjedu se svými muži do otevřeného boje jen s nadějí, že skřetům do zad vpadnou smyšlené posily!“ nechtěl ustoupit S’han.

„Takže raději obětuješ lidi v Malém předměstí?“ ozval se Indren. „Protože to je volba, které nyní čelíme. Buď bojovat za cenu ztrát, ale s nadějí na podporu… odkudkoliv, nebo se stáhneme a Malé předměstí necháme skřetům.“

 

„Sláva Kamunovi!“

„Sláva!“

Sálem se nesl třeskot pohárů a číší. Velitelé skřetí armády oslavovali. Po krvavém průniku Malou brankou se jim podařilo zabrat značnou část předměstí. Bělovlasí se stáhli za druhou hradbu a nechali řadu svých obyvatel na pospas vítězům. Zatímco Kamun a ostatní velitelé slavili v hodovní síni, mužstvo si vybíralo svou odměnu na domech i obyvatelích. Muže, kteří zůstali naživu, skřeti zajali. Ženy čekal horší osud, mnoho skřetích vojáků se celou zimu těšilo, až křehké bělovlásky podlehnou jejich násilnickým choutkám, a teď ta chvíle přišla. O děti se skřeti příliš nezajímali – ty starší většinou skončily v klecích spolu s muži, některým se podařilo uprchnout, ale většinu jich skřeti prostě zabili. Cestou na hodokvas viděl Kamun několik svých mužů, jak se baví vrháním nemluvňat katapultem proti vnitřní hradbě.

Jak sem sakra dostali katapult?

„Za chvíli ta zeď bude vypadat stejně jako ta vnější,“ chechtal se seržant Ugruk, který Kamuna na hostinu doprovázel. Kamun se ušklíbl a dodal: „Tahle bude ale zbarevná jejich krví, ne naší.“

Na hostině Kamuna všichni plácali po ramenou a blahopřáli mu k úspěšnému útoku. Sám hejtman pak pronesl přípitek a vzdal Kamunovi hold. Pro skřetího kapitána to byla velká čest.

Pilo se a hodovalo až do brzkého rána. Mnozí velitelé se již odebrali na lůžko – poprvé po dlouhé době se mohli vyspat na pohodlné posteli. Ne tak Kamun. Když zůstal poslední při vědomí v hodovní síni, vstal a potácivě vyšel na čerstvý vzduch.

Dnes se budu dívat z druhé strany!

Omámen grogem a svařeným vínem se nemotorně vyhrabal na hradbu a opřel se zády o zeď. Zahleděl se na obzor a s korbelem vína v ruce čekal, až vyjde slunce. Seděl tak dobrou hodinu, když se na východě začala objevovat rudá záře.

Slunce vychází.

Záře pomalu přibývalo.

Něco je špatně…

Záře se rozlévala po spálené krajině a Kamunovi již začalo být jasné, že nejde o vycházející slunce. Byly to pochodně. Z východu se přibližovala armáda a ze skřetího tábora se ze stejného směru ozvalo poplašné troubení rohů.

 

Stařičký Aíon natáhl ruku a stiskl dlaň svému dospělému synovi.

„Synku,“ začal chraptivě a poklepal druhou rukou na podlouhlý předmět na svých bedrech, zavinutý v mnoha vrstvách režné látky. „Tuhle věc pečlivě uschovej. Nesmíš ji ale za žádnou cenu použít, ehm, hmm…“ Jeho řeč přerušil výbuch kašle.

„Slyšíš mě? Za žádnou cenu!“

Mladý Níah otcův stisk opětoval, ale předmětu se nedotkl.

„To je on, otče?“

„Ano, Níahu. Je to Roh z Tyrnu.“

„Myslel jsem, že je to jen legenda. Nevěděl jsem, že jej doopravdy máš.“

„Našel jsem jej před válkou v palácových sklepeních. A tam jej také znovu ukryj, chlapče!“

„Proč jej nemám použít?“ svraštil čelo nastupující tributor. „Cožpak to není dar boha války? Mohl by nám pomoct proti…“

„Proti čemu? Ehm, humm…“ rozkašlal se znovu starý Aíon. „Naše říše je pryč, z Daliemonu zbyly jen trosky.“

„Ale s tímhle rohem bychom mohli vše získat zpět. Jestli je pravda, co se o něm říká, přivoláme si s ním pomoc.“

„Pche. Povím ti, jakou pomoc si přivoláš, Níahu,“ ušklíbl se Aíon. „Pozorně poslouchej, ať neuvrhneš zbytky našeho národa do ještě větších potíží.“

Starý tributor natáhl ruku ke stolku a jeho syn mu do ní pohotově vtiskl pohárek s vodou. Aíon se napil a pokračoval: „Když jsem roh našel, ihned se ukázalo, jak obrovskou má moc. Skřeti ten den vnikli do města a dobyli Malé předměstí. Stačila ale dvě zatroubení a hned druhý den ráno jejich tábor před městem rozprášila armáda z Vadu.“

„Otče, o tom jsem četl v kronikách, vím moc dobře, jak to probíhalo.“

„Nepřerušuj mě,“ okřikl Níaha otec. „Nebo, když jsi tak sečtělý, mi sám pověz, co se dělo dál.“

„Ech… inu, skřety jste sevřeli v Malém předměstí, které den předtím dobyli. Vypadalo to dobře, ale pak ze západu zaútočila druhá skřetí armáda, která se vracela od vypáleného Eyenteru.“

„Ano, ano,“ uchechtl se Aíon a znovu se napil. „Pokračuj, chlapče.“

„Znovu jste prý použili Roh a stejně jako prve, i tentokrát přišla posila. Král Aldor totiž pronásledoval skřety od Eyenteru a zaútočil na ně drtivou silou. Daliemonské obležení bylo rozprášeno.“

„Až do té doby,“ ujal se znovu vyprávění Aíon, „než z jihu dorazila třetí vlna. A nějak se stalo, že z původního obléhání se přece jen dost skřetů zachránilo a ti se nyní sebrali k dalšímu útoku. Bylo již po zimě a spojené armády vzaly Daliemon ztečí. Bylo načase znovu použít Roh z Tyrnu. Sám dobře víš, kdo nám tehdy pomohl, že?“

„Barbaři.“

„Barbaři,“ opakoval Aíon s podivným úšklebkem na rtech. Jeho pohled zesklovatěl a zahleděl se kamsi za Níahovo rameno. „Jak podivný spojenec. Nikdy jsme s nimi nebyli zadobře a najednou se mohli přetrhnout, aby nás ochránili před tou nájezdnickou lůzou.“

„Což se povedlo,“ odtušil Níah.

„Ale na jak dlouho? Můj chlapče, není ti to snad už jasné? S každým voláním o pomoc se jen do války zapojily další národy. Dokonce i ty, u kterých to nikdo nečekal.“

„Máš na mysli hobity, otče?“

„Hobiti, trpaslíci, dokonce ti divocí krollové. Nevím, kam by to došlo, kdybych si to včas neuvědomil. Synu, ten roh je darem boha války. Co jsem si jen myslel? Že nám snad přinese mír?“

Chvíli jen mlčeli. Pak Aíon zvedl zabalený artefakt a podal jej svému synovi.

„Dobře jej schovej. A nikdy, nikdy jej nepoužij!“

Starý tributor naposledy zavřel oči.

Níah o otcových posledních slovech dlouze přemítal. Seděl u jeho smrtelného lůžka až do rána a došel k rozhodnutí.

Přece již není co ztratit.

Rozvinul látku obalující roh a podržel jej na světle dohasínajícího krbového ohně. Stříbrné tepání se zalesklo. Níah vyšel ven a rozhlédl se po zpustošeném městě. V ulicích mezi rozvalinami hořely ohně. Některé patřily bělovlasým, kteří drželi obranný kruh kolem paláce. Většina ale ozařovala skřetí stany, které byly jedinou známkou osídlení ve vnějším městě.

Níah se zhluboka nadechl a přiložil roh k ústům.